Posledním filmem „Babel“ si v roce 2006 odskočil do Hollywoodu, obsadil si do něj Brada Pitta a nějak se mu ta originalita začala vytrácet. Snímkem Biutiful se nyní vrací do vlasti (film je mexicko-španělskou koprodukcí) a zjevně mu to svědčí.

Oskarový favorit v kategorii neanglicky mluvený film vypráví příběh Uxbala (Javier Bardem), člověka, jemuž se smůla lepí na paty takovým způsobem, až to chvílemi přestává být uvěřitelné. Sám se stará o dvě děti, protože manželka je mírně řečeno nespolehlivá (alkoholička trpící bipolární poruchou osobnosti) a na jejich obživu si vydělává všelijak – především spoluprací s africkým gangem prodávajícím na ulicích ilegálně vše přes padělané kabelky po heroin. Dalším výnosným kšeftem je „spolupráce“ s panem Hai, jemuž Uxbal pomáhá zaměstnávat krajany (ilegální imigranty pracující a žijící v příšerných podmínkách, jak jinak).

A nakonec také občas využívá svou speciální schopnost – komunikovat s mrtvými a pomáhat jim na bezpečné cestě (kam, toť otázka, na kterou se možná nakonec dozvíme odpověď). Zkrátka jeho život rozhodně není žádná procházka růžovým sadem a aby toho nebylo málo, právě se od doktora dozvěděl, že trpí rakovinou prostaty a zbývá už mu jen pár měsíců života. Uxbal se tak snaží přehodnotit priority, zabezpečit rodinu a připravit se na svůj odchod z tohoto světa. Už tak složitá situace se mu však komplikuje čím dál více, zdá se, že řešení problémů je v nedohlednu, času ubývá a Uxbal se zoufale snaží udělat alespoň jednou v životě správné rozhodnutí.

Když se naposledy Javier Bardem procházel po Barceloně, bylo to pod taktovkou Woodyho Allena, doprovázely ho přitom oduševnělá Scarlett Johansson a bohémská Penelope Cruz a všichni jsme mu mohli tak akorát závidět, jak to bylo idylické. Ničeho takového s v Iňárrituově Barceloně nědočkáme – tohle město je špinavé, plné postranních uliček, nešťastných osudů a sociální nespravedlnosti. Javier Bardem má culík a náušnici a vedle sebe pouze hysterickou Maricel Alvárez (hraje tu hysterku tak přesvědčivě, že je místy úplně nesnesitelná). A k jeho cti nutno zdůraznit, že se nebojí být ošklivý – Uxbal je především člověk, který se ve zkaženém a ctnosti nepřejícím prostředí zoufale snaží nezaprodat svou duší ďáblu definitivně a někdo mu přitom neustále háže klacky pod nohy. Je to značně ambivalentní a rozporuplná postava, jejíž drastické emocionální prožitky se často před kamerou odehrávají zcela beze slov. A Bardem ho hraje tak uvěřitelně, že byste si na toho rozervaného malíře s dvěma kráskami po boku skoro ani nevzpomněli.

Iňárritu se v „Biutiful“ poprvé rozchází se scénaristou Guillermem Arriagou, který měl na svědomí všechny tři předchozí filmy a zřejmě z tohoto důvodu také opouští onen střípkovitý způsob vyprávění - které ale nicméně není Arriagovým vynálezem, naopak je významnou součástí latinskoamerického magického realismu v jeho filmových i literárních podobách, připomenout lze například román „Zelený dům“ peruánského spisovatele Maria Vargase Llosy. Faktem však zůstává, že Arriaga ho společně s Iňárrituem v „Amores Perros“ přetavil do zcela originální filmové formy.

„Biutiful“ je naopak vyprávěno lineárně a celou dobu sleduje (s menšími odbočkami) hlavní postavu, díky čemuž Bardem nesleze z plátna. Celý film zobrazuje svět tak neutěšený, až je to chvílemi nesnesitelné a nedá divákovi na chvíli vydechnout. A ač je maximálně přesvědčivý, je to také to jediné co mu lze vytknout – totiž dějové zvraty jsou chvílemi tak dramatické a tragické, až to hraničí s citovým vyděračstvím. Nicméně příběh pojednává o takových věcech, že nakonec nezbyde než se s hrůzou zamyslet nad tím, že se pravděpodobně často dějí a jdou zcela mimo nás a tudíž je to vyděračství odpustitelné. Navíc nemá cenu zde uplaťňovat nějaké racionální principy pravděpodobnosti - „Biutiful“ zapůsobí plnou silou jen na toho diváka, který rozumová vysvětlení zcela upozadí a bude film vnímat především emocionálně. A pokud se mu to povede, pak dostane tak řečeno pořádně zabrat.

Závěr filmu, který už je absolutně iracionální, pak už bude jenom třešničkou na dortu a kdo do té chvíle ještě dokázal pochybovat, bude na správnou víru obrácen. Nicméně: rozuzlení je sice krásné, poetické a mnozí (včetně mně) se v něm tak nějak najdou, ale je také tak nejednoznačné, až nás nutí si položit otázku, k čemu vlastně všechna ta bída a utrpení zobrazená na plátně slouží – ke žďímaní citů (pak to funguje, polovina sálu při závěrčených titulcích otevřeně štkala a druhá nenápadně pomrkávala), sociálnímu uvědomění diváctva (šlo by, ale jak s kým, někoho to může prostě jen odpuzovat) nebo snad nějaké hlubší poselství o konečném smíření? Anebo ani jedno z toho?

Možná bylo Iňárrituovým cílem žádné vysvětlení neposkytovat – nicméně po dvou a půl hodinách tak vyčerpávající (byť v dobrém slova smyslu) podívané si leckterý divák může myslet, že by na něj měl nárok. Přesto přese všechno však není Biutiful zbytečný film, naopak do této kategorie hravě přesouvá jiné oslavované opusy z hollywoodské produkce, které nás o oné sociální nespravedlnosti také chtěly poučit (namátkou mě napadá třeba Milionář z chatrče, byť to téma tak příbuzné není). Jen prostě není jednoduché ho jednoznačně pozitivně ohodnotit.

Já jsem však Iňárrituovou fanynkou a k latinskoamerické kinematografii mám osobně blízko, příběh navíc pojednává o tématu (více tématech), které z mnoha důvodů považuji za obrovsky důležité. Proto je to po Černé labuti letos už druhý film, kterému bych s klidným svědomím přidělila stoprocentní hodnocení. Jen je potřeba to hodnocení brát jako lehce subjektivní. „Biutiful“ tak jako tak za návštěvu kina stojí, už jen proto, abyste si mohli udělat vlastní názor.

Kdy a kde dávají film: Biutiful

14.2.2011 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout