Hraješ v kapele Points, která funguje od roku 2007. Jak jste přišli na to, že se vydáte odlišnou cestou a budete hrát bez harmonického nástroje?

Bylo to zpočátku pouze ze zvědavosti zkusit to jinak a najít jiný zvuk a když jsme si zahráli, tak to znělo dobře, takže jsme se rozhodli v tom pokračovat.

S Points jste vyhráli na jazzové soutěži ve španělském Getxu, byli jste ve finále belgické soutěže Jazz Hoeilaart, oceněni jste byli také v Polsku. Projevilo se to nějak? Máte více pozvánek a možností?

Měli jsme díky tomu několik hrání na festivalech ve Španělsku a na Ibize. V Čechách to nemělo velký efekt. Bohužel to nefunguje jako v Polsku. Tam, když kapela vyhraje mezinárodní soutěž, zajímají se o ní místní média a festivaly. Myslím si, že máme co nabídnout a doufám, že se ještě v budoucnu ozvou někteří organizátoři festivalů, na kterých jsme nehráli, a dají nám příležitost vystoupit před tamním publikem.

Kromě Points hraješ i v jiných uskupeních. Namátkou třeba Inner Spaces nebo A.K.T. Pozoruješ velké rozdíly mezi publikem, když hrajete s nějakým harmonickým nástrojem nebo když si v Points vlastně jen tak "povídáte".
Není (pro vás) trochu na škodu, že hrajete pro většinu posluchačů dost složitou hudbu? Nebylo by jednodušší vydat se cestou klasičtějších kousků a standardů?

Co na tohle odpovědět? Kdyby se lidé vždy drželi toho, co je zažité a funguje, a nezkusili nikdy nic dělat jinak, tak bychom byli asi ještě v pravěku. Hrajeme to, co nás baví. Někteří posluchači neřeší, jak je naše hudba složitá, pouze ji vnímají a užívají si ji. Mně osobně nepřijde přehnaně komplikovaná. Znám spoustu nahrávek daleko náročnějších na poslech než je to, co děláme my.

Publikum podle mého názoru vycítí, jestli jde z kapely nějaká energie a jestli to muzikanti myslí vážně. Potom nezáleží na tom, na jaké nástroje se hraje.

Před půl rokem jste vydali stejnojmené album Points. Jak bys ho v krátkosti popsal a jaké jsou odezvy od posluchačů?

Na desce je deset skladeb. Snažili jsme se zpestřit zvuk kapely tím, že jsme si na dvě skladby pozvali hosty – Dorotu Barovou, Marcela Bártu, Petra Kalfuse a Jana Jiruchu. Ohlasy jsou vesměs velmi pozitivní. Myslím si, že je ta deska natolik rozmanitá, že si tam může každý jazzový posluchač najít něco zajímavého. Lepší je si naši hudbu poslechnout, než se ji snažit popisovat.

Už máš představu kam budete s Points dále směřovat a na co se můžeme těšit?

Bohužel vzhledem k časové vytíženosti Tomáše Lišky jsme museli učinit změnu a na nadcházející období  jsme místo něho vzali Petra Dvorského. Sám jsem zvědav, jaký to bude mít vliv na náš směr.  Zatím nechceme zásadně měnit styl ani zvuk, který máme. Momentálně pracujeme na nových skladbách a zkoušíme.

Máš za sebou studium na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka (dále VOŠ), kudy prošlo mnoho českých jazzmanů. Studoval jsi dva roky na Akademii Muzyczne K. Szymanowskiego v Polsku a tento rok studuješ na Rhythmic Music Conservatory (dále RMC) v Dánsku. Mohl bys nějak porovnat tyto tři školy?

Pokusím se o to. Na toto téma by se dala napsat celá studie.

V našem oboru hodně záleží na tom, u koho studuješ svůj hlavní instrument. Pokud dostaneš profesora, s kterým si nerozumíš, může být studium u něho demotivující, anebo naopak u skvělého profesora se můžeš hodně rozvinout. Názor na školu je vzhledem k tomu velmi subjektivní.

Z pohledu systému výuky mi přijde zatím nejlepší RMC. Je zde hodně individuální přístup. Žáci si mohou vedle pravidelných lekcí požádat o speciální hodiny s muzikanty, kteří se jim líbí. A to může být kdokoliv, většinou to bývá někdo z města, ale pokud chcete, můžete jet na hodinu třeba k někomu do Berlína, když si zaplatíte cestu.

RMC není vyloženě zaměřená na jeden hudební žánr. Jsou tu lidi, kteří se zabývají jazzem, popem, moderní klasickou hudbou, elektronickou hudbou, folkem. A spousta z nich se snaží experimentovat s různými zvuky a učí se hrát na nové nástroje a tím si rozšiřuje svoji muzikálnost. Studuji v Kodani třetí ročník, což je projektový rok. Za semestr máme asi sedm různých projektů. Občas jsem ve skupině s lidmi, kteří mají rádi úplne jinou hudbu, takže pak musíme najít nějaký kompromis. Naposledy jsme například natáčeli popovou písničku, kterou jsem nazpíval. Pro další projekt jsem připravil experimentální skladbu pro tři saxofony a bicí.

Také z hlediska vybavení je na tom RMC  jednoznačně nejlépe. Dánsko je bohatá země, takže si může dovolit větší investice do školství a kultury. Skoro v každé tříde jsou bubny, klavír, mix pult a reproduktory. Několik učeben je vybaveno MacBook počítači s klávesami, hudebními programy a sluchátky, což umožňuje okamžité skládání hudby. Dokud jsem to nezažil, neuvědomoval jsem si, jak je vybavenost školy důležitá. Například komponovat hudbu na rozmláceném piáně nebo na Steinwayi je velký rozdíl. Dobrý zvuk inspiruje. A s dobrým vybavením jde všechno snáz a rychleji.

Předností katowické akademie je dlouhá jazzová tradice. Spousta učitelů hraje skvěle bebop. Na druhou stranu se v tom skrývá i nebezpečí. Mnoho z profesů je v zajetí tradice. Nechtějí experimentovat a tím brzdí rozvoj svůj i rozvoj svých studentů.

VOŠ chybí dlouhá tradice. Nicméně na škole je příjemné a kreativní prostředí. Učí tam dobří hudebníci.

Počet studentů na VOŠ a v Katowicích je zhruba stejný – okolo 12 lidí v ročníku. Na RMC je to zhruba 40 lidí v ročníku. Samozřejmě čím více muzikantů, tím lépe.

Cestuješ mezi Českou republikou, Polskem a Dánskem. Jaký máš k Polsku a Dánsku vztah?

K Polsku jako zemi nemám hluboký vztah, ale setkal jsem se tam se spoustou příjemných  lidí, s kterými doufám budu v kontaktu i v budoucnu. V Kodani jsem měl také štěstí na velmi milé lidi a navíc mám rád město. Rád se po něm procházím a obdivuji jeho architekturu.

Tím, že studuješ a hraješ i v Polsku a jiných evropských zemích, můžeš srovnávat úroveň jazzové scény. Jsou tu velké rozdíly oproti Česku?

Nejprve bych rád zmínil, že v Polsku je několik center – Warszawa, Gdansk, Krakow, Wroclaw a Katowice. Protože si tyto menší scény konkurují, vybízí je to k vyšší aktivitě. V Čechách je hlavní centrum v Praze. V Dánsku je to Kodaň.

Každá země má svoji náladu a svůj přístup. Nedá se říct, že by některá byla na vyšší úrovni.  Každá nabízí něco specifického a jsou v ní jak výjimeční, tak i průměrní umělci.

Největší scéna, co do počtu hudebníků, je v Kodani. Žije tam hodně muzikantů z celé Skandinávie. Dá se tam nalézt spousta žánrů - od klasického jazzu až po různé fůze a experimenty. Hudební rozhled tamních hudebníků je podle mého názoru nejširší. A ačkoliv je pražská scená a scény polských měst  o poznání menší, je jejich úroveň srovnatelná s Dánskem.

Pocházíš z Chrudimi. Jaká byla tvá cesta do Prahy? Chtěl jsi být vždy muzikantem nebo jsi měl v záloze i "jistější" variantu?

Vždycky jsem chtěl být muzikantem. Ale když jsem ještě žil v Chrudimi, neuměl jsem si vůbec představit, co muzikantský život obnáší. A taky jsem nevěděl, jestli se mi povede být spokojený sám se sebou a s hudbou, kterou budu dělat, a jestli najdu spřízněné duše, s kterými budeme tvořit na stejné vlně. Zkrátka byla přede mnou spousta otázek. Mimo jiné jsem si chtěl vyzkoušet, co obnáší studium na vysoké škole. Proto jsem začal studovat i na Vysoké škole ekonomické v Praze. Nicméně po čase jsem si uvědomil, že to není moje cesta. Dokončil jsem bakaláře na VŠE a začal se zabývat hudbou naplno.

Pro Points také píšeš. Kde bereš inspiraci?

Z hudby, z dobrých koncertů, z lidí okolo sebe, z umění (hlavně filmového, malířského a literatury) a z přírody.

Zbývá ti čas i na jiné zájmy kromě hraní? Jak vlastně vypadá tvůj všední den?

Každý den vypadá jinak. Většinou věnuji nějaký čas cvičení, psaní hudby a zkoušení s různými kapelami. Ve volném čase si rád uvařím dobré jídlo, podívám se na film nebo vyrazím do přírody. Často také cestuji. Nejraději jezdím vlakem, kde mám klid na čtení beletrie. Když hraji v nějakém novém městě, snažím se tam jít na výstavu, nebo se alespoň projít.

Jak vypadá playlist ve tvém přehrávači? A co filmové či kulturní zážitky posledních týdnů?

Je toho spousta. Snažím se poslouchat muziku, kterou dělají mí kolegové ze školy, a pak hlavně severskou muziku. Co se filmů týče,  nechodím většinou na úplné novinky, ale radši se podívám na nějaký starší kvalitní film. V poslední době jsem sledoval snímky od  J. Medema, Kim Ki-Duka, W. Allena, S. Kubricka, J. Jireše, J. Jakubiska a dalších.

Největším kulturním zážitkem posledních týdnů bylo pěvecké vystoupení seskupení IKI. Devět děvčat odzpívalo koncert, který úplně improvizovalo. Něco podobného jsem ještě neviděl. Vymýšlely si na místě slova, předávaly si sóla, používaly různé hudební techniky jako například kontrapunkt, kánon, call and respons.

Další skvělé koncerty byly Will Vinson quartet s Aaronem Parksem a Peter Brötzmann Chicago Tentet.

Jaký je tvůj životní sen? ...máš k němu našlápnuto :) ?

Není to jedna konkrétní věc. Chtěl bych neustrnout ve svém hudebním i lidském rozvoji. Rád bych si udržel svěžest a nadšení pro muziku i pro život jako takový co nejdéle.

Kdybys mohl cokoliv ze svých dosavadních rozhodnutí změnit, bylo by to něco?

O tom jsem přemýšlel. Určitě by bylo hudebně daleko přínosnější, kdybych po střední nestudoval dvě školy zároveň a soustředil se jen na hudbu. Možná by bylo lepší, kdybych do Kodaně odešel o něco dřív. Ale na druhou stranu jsem rád za spoustu zkušeností, které jsem dosud získal. Vlastně bych nechtěl nic měnit.

Máš nějakou myšlenku, kterou bys rád lidem sdělil?

Užívejte si všeho, co vám svět nabízí. Mějte radost z maličkostí.

Díky za rozhovor a ať se daří!

(Foto: Barka Fabiánová)

1.12.2010 | m.p Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout