Psát recenzi na film Dívka, která si hrála s ohněm je jako psát recenzi na stejnojmenný bestseller Stiega Larssona. Pro ty, kdo se do trilogie stihli zamilovat, není třeba dodatečných vysvětlení ani návnad, hlavním lákadlem je samotný fakt, že se film do našich končin nakonec dostal.  Český distributor vymyslel koncepci premiér tak akorát v souladu s vydáním posledního dílu knižní trilogie a sofistikovaně rozporcoval tři filmy natočené ve Švédsku během jediného roku na předkrm, hlavní chod a dezert, všechny podávané s několikaměsíčním intervalem: abychom se měli na co těšit, že? A tak zatímco v kinech ne tak úplně trhá rekordy návštěvnosti Dívka, která si hrála… už se můžeme začít chystat na prosincovou Dívku, která kopla…

Příběh Larssonovy detektivky je celkem zamotaný, ovšem pro každého fanouška jeho knihy jednoduše rozuzlitelný, a proto bohužel už na začátku musím uznat, že stejně, jako ve většině případů, filmové zpracování Dívky, která si hrála… kdekoho zklame, a pokud nezklame, tak rozhodně ani nepobaví. Zdlouhavé scény, zvlášť v porovnání s prvním dílem, tentokrát nemají většího opodstatnění, ani příběh nehraje na ruku scénáristům: elegance prvního dílu je tatam, tentokrát se rozevírá hrdlo hříšného průmyslu obchodování s bílým masem, které se režisérovi nepovedlo podat srozumitelně a dostatečně kompaktně, a tak film ztrácí šmrnc jedinečného bestselleru. Místy až televizní kamera nutí provádět porovnání, která rozhodně nemluví ve prospěch Daniela Alfredsona, jenž ostatně má na svém kontě víc TV filmů než výrobků zasluhujících divákovo uznání na velkém plátně. Niels Arden Oplev zvládl „jedničku“ na výbornou, „trojka“ bohužel opět putovala na seznam Alfredsonových domácích úkolů, a tak nezbývá než doufat, že apoteóza závěrečné knihy pomůže vytáhnout film z potenciálních trosek.

Pro „nefanoušky“ a „nečtenáře“ snímek nemusí vyznít tak pesimisticky – i když při porovnání s Muži, kteří nenávidí ženy prohrává stejně jako při souboji s knižní předlohou. Ale i tak nejspíš obstojí ve své roli odlehčené detektivky, a divák místo truchlení po vynechaných scénách (a těch je ve filmu požehnaně, na což poukazuje i o půl hodiny kratší, opět v porovnání s prvním dílem, stopáž) bude se zájmem pronikat do postupně otevírané tajemné komnaty Lisbeth.

Co se týče třetí skupiny diváků (o existenci které neexistují žádná podložená svědectví), a to těch, kdo se vydal na druhou část filmové trilogie, aniž by měl potuchy o knižní předloze nebo Mužích, kteří nenávidí…, je na místě upozornit, že nejspíš film ocení jen minimálně, protože Dívka, která si hrála s ohněm… navazuje na díl předchozí (čímž připomíná spíše Bournovo dobrodružství, nežli Mission Impossible), a stejně tak se opírá o možnost nechat nerozluštěná tajemství a vztahová dilemata na díl následující.

Čím Dívka, která si hrála… může překvapit toho, kdo se ke knižní předloze nedostal? Zdá se, že film mnoho zvratů a nečekaných odhalení ani nenabízí: o tajemné minulosti Lisbeth, introvertní hakerky, jsme se kdeco dozvěděli v prvním díle, a to ostatní se dalo dovtípit. V druhé sérii má Noomi Rapace delší vlasy a její postava měkčí povahu (rok cestování drsné slečně evidentně prospěl), je odvážnější (mnohem víc se sune do akce, mnohem bezhlavěji se vrhá do bitek se stokilovými „svalnatci“) a odolnější, ale už ne tak vyzývavě odolná a suverénně nepřátelská, jakou se nám ukázala v Mužích, kteří nenávidí ženy. Muži – respektive mužské postavy – však ženy nenávidět nepřestávají, ostatně téma prostituce, které se v druhém díle dostává do popředí, tomu nahrává; nahrává tomu i samotné poselství trilogie, a to problém moderní machistické společnosti a násilností páchaných muži na ženách. Na pozadí se odehrává osobní příběh Lisbeth, do kterého se zaplétá neúnavný investigativní novinář Kalle Blomkvist, jdoucí po stopě o krok dál než nemotorná policie a dostávající tajemné indicie od hakerky, která se tentokrát ocitá mimo zákon, a to v tom potřebném množství, aby se stihl objevit na poslední chvíli a zachránit ji život. Ale podobné trochu pohádkové rozluštění (a to stejné, jako v prvním díle) už nemá na svědomí filmařský tým, ale samotný Larsson.

Tentokrát je z filmu spíše thriller, nežli detektivka, navíc thriller naprosto nenapínavý: princip dedukce selhává, teď se řeší špinavé otázky špinavým způsobem, a to úplatky, sliby „něco za něco“ a otevřeným násilím. Příběh nelegální prostituce se míchá s příběhem státní bezpečnosti a špionáže, příběh špionáže navazuje na soukromý příběh Lisbeth, honičky v autě po nočním Stockholmu střídá pranice, ze který každý vyvázne, ač s četnými zlomeninami, ale živý, a tak Dívka, která si hrála... začíná trochu připomínat americký akčňák šmrncnutý historkou o „těch zlých z CIA“ (jako příklad můžu uvést čerstvý R.E.D.), až na tu výjimku, že se švédským prostředím a naprostou absencí humoru to jde jen těžko dohromady.

Zfilmování trilogie bylo úspěšné především pro představitelku hlavní role Noomi Rapace – po dotočení posledního dílu dostala nabídku od Guye Ritchiho na sekundování hvězdám první kategorie v druhém příběhu Sherloka Holmese. Ostatní herci ovšem nezaostávají, zvlášť Michael Nyqvist alias Mikael Blomkvist, je mnohem přesvědčivější než v prvním díle. Ale ani poctivá hra by nemohla zastínit nedostatek svižnosti a sofistikovanosti – film působí jakoby narychlo slepený ve střížně a neoslňuje úspěšnými (nebo – co víc – dech beroucími) záběry. Hudba plná napětí ještě nemůže nahradit absenci napětí ve snímku – a to je hlavní fakticky omyl režiséra Alfredsona.

Dívka, která kopla do vosího hnízda přijde do českých kin, jak již bylo řečeno, v druhé půlce prosince. Zbývá jen hádat, jestli to bude skutečně nečekané a velkolepé zakončení trilogie, nebo Alfredson pojede v režimu „non-stop“, „non-cut“ a mírně naváže na druhý díl. Zkrátka po neslaném nemastném hlavním chodu zbývá spoléhat na lahodný dezert. V obou případech pro obdivovatele génia Stiega Larssona to bude must see, a pro ostatní je tak trochu na pováženou, jestli dá přednost velkému plátnu před knihkupectvím.

14.11.2010 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout