Snímků mapujících klíčové momenty české (československé) historie bylo natočeno za posledních deset let víc než dost. Slavnostní start byl odpískán Hřebejkovskými Pelíšky v roce 1999, a pak pán režisér (a nejen on) tvořil jako na běžícím páse filmy reflektující naše postavení v dějinách či naopak vstřebávání otisku dějin v současnosti (jako třeba poslední Kawasakiho růže). Tento mág českého kinematografu často tvořil za pomoci jiného velikána – zdatného scénáristy a producenta Ondřeje Trojana. O tom, že Trojan nemusí být nutně sekundujícím, nás přesvědčila jeho režisérská celovečerní prvotina Želary – citlivý příběh citlivých lidí zasahující do víc než citlivého šuplete tragických událostí období německé okupace. Po sedmi letech se Ondřej Trojan vrací do režisérského křesla, evidentně hlavně proto, aby opakovaně sklidil notnou dávku pochvaly.

Občanský průkaz – film o mládí a dospívání, v neposlední řadě však film o statečnosti, zrádě, chytrosti a hlouposti, pravdě a lásce, která zatím nevítězí. Na české poměry téma sice celkem standardní, ale podání, respektive jeho zařazení do sedmdesátých let, vskutku neobvyklé (období normalizace v porovnání s tragickými událostmi na pozadí německé okupace nebo invaze sovětských vojáků je asi mnohými z nás – možná i z režisérů, kteří se zaměřovali na jiné úseky českých dějin – vnímáno jako bledé a nevýrazné), ale o to víc obdařené zdrcujícím potencionálem černého koně, který umí překvapit. Je jisté, že do příběhu hlavního hrdiny Trojan promítnul zážitky ze svého mládí, protože s tehdy patnáctiletými kluky sdílí rok narození.  Stejně jako Trojan, kamarádi Michal, Vašek, Aleš i Míťa dostávají občanský průkaz v roce 1974 z rukou toho nejdůstojnějšího z důstojníků, hrdého občana Československa, a vlastně tímto aktem zdánlivého zařazení do kategorie dospělých celý příběh začíná.

Režisér vsadil na přirozenost a obsadil do hlavních klučících rolí neznámé Libora Kováře, Matouše Vrbu, Jakuba Šarku, Jana Vlčka, čímž opět vyhrál: kvartet hraje s bleskem v očích a neomalenosti v činech. Tvůrcova múza Aňa Geislerova překvapí v roli plaché matky (že pro vás je stále tou holčičkou z Jízdy?) schopné statečně bojovat za záchranu své rodiny. Další „jména“ v rolích možná občas až příliš nečekaných potěší jak příznivce známých tváří kinematografu, tak i diváka, který se rád nechá překvapit: Jaromír Dulava aka prolhaný zástupce ředitele základní školy, Martin Myšička aka otec od rodiny, který svou hrou slabocha měnícího se v hrdinu oslňuje, Marek Taclík pokračující v tradici ztvárňování „trochu chudáka, trochu darebáka“…

Občanský průkaz představuje snímek natolik kompaktní, že v dějinných propletencích, osudech postav hlavních a těch zdánlivě nedůležitých, co se jen bleskurychle mihly v záběru, není možné se ztratit. Policejní důstojník – co důstojník, major! – který neumí číst ani psát, „brejlatý“ prvňáček na kole, vychovaný jako udavač, učitelka ruštiny souložící se svým nadřízeným během vlastních hodin – takové bizarnosti, co nás rozesmějí, zároveň pootevírají dveře do světa zatajených životů, „akt X“ období normalizace. Tragikomedie jakbysmet, ostatně jiným způsobem socialistickou minulost vnímat nejde – „pamětníci“ potvrdí, že bez smíchu a hořké ironie nebylo jednoduché přežít. Všechno, co nám servíruje v novém snímku Trojan, skutečně existovalo, ač o tom nepříslušelo mluvit nahlas, stejně tak existovaly i protistátní básničky s erotickým podtextem, desky západních kapel, džiny z Tuzexu a pokusy o emigraci – o tom se naopak mluvilo, nejen mluvilo, nýbrž dokonce křičelo, a všichni konatelé se stávali zavrženíhodnými představiteli bezchybné „občanské“ společnosti tehdejšího Československa.

Propletenec osudů se odehrává v Praze a rozevírá svá chapadla při aktu prvního autogramu čtyř kamarádu – v knížce, které se říká občanský průkaz a která se klukům ani tak moc nehodí, neboť být občanem Československého státu pro ně vůbec není stejně lákavé, jak popisuje příslušník Veřejné bezpečnosti. Bezmyšlenkovité posezení na Dívčích hradech s nezbytnou kapkou něčeho hřejivého na začátku filmu střídá celá série tragických událostí v životě každého z mladých protagonistů, které osud teprve začíná zkoušet. Událostí, jež poukazují na jedno: stav české společnosti je bídný, a není jí záchrany, protože každého ovládá strach – jediný pocit, který byl v době normalizace „malému“ občanovi povolen. Co však znamená strach pro patnáctiletého kluka, a proto čtveřice protagonistů se zdánlivě nebojí, bouří se, protestuje, jen aby byla o to silněji a nemilosrdněji potrestána. A takových drobných trestů od menších činitelů – buď to od starého známého, zákeřného představitele VB, anebo celníka na slovenských hranicích – skládajících pyramidu trestu největšího – trestu, který vykoná stát nad prostým člověkem, nebojícím se nebát se – takových trestů vás ve filmu čeká víc než dost. Snímek „must see“ pro ty, kdo zažil (protože pochopí) a pro ty, kdo nezažil (protože pochopit musí).

Nedostatky? Jsou, ale teď mě, ohromenou silným filmovým zážitkem, jaksi nenapadají. Hlavní, co tedy filmu můžu vytknout, je jeho kouzelný efekt pohlcení vedlejších myšlenek a přilákání sta procent divácké pozornosti k děni na plátně: kamera zabarvující Prahu do typického odstínu let sedmdesátých vás podmaní a zavleče do éry „Zepellinů“, dlouhých kadeří, květinových dětí, romantiky a věčného přátelství. Je to svět lidí, se kterými se ztotožníme, ale v žádném případě nezapomeneme na hlavní odlišnost. Že realita, ve které žili, je realitou výslechů a úderů policejních klacků, udání a netolerance, je to realita žití ve státě, kde možnost volit není vnímána jako projev svobodné vůle – a právě za to je – hrdiny své doby – obdivujeme.

P.S. To, že Trojan & Co. svou práci odvedli skutečně na výbornou, potvrzuje i líbivý plakát k filmu - zábavné leporelo hrdinů a bídníků.

Kdy a kde dávají film: Občanský průkaz

21.10.2010 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout