Po ceremoniálu následovala světová premiéra dlouho očekávaného snímku Django režiséra Etienna Comara – melancholicky laděného vyprávění o proslulém francouzském kytaristovi a skladateli Djangu Reinhardtovi a jeho pohnutém osudu v době druhé světové války. Debutující režisér, jenž se mimo jiné proslavil scénářem k filmu Můj král, který jsme loni měli tu čest vidět i v českých kinech, se na premiéru dostavil s početným hereckým doprovodem včetně představitele hlavní role Redy Kateba a jemu sekundující Cécile de France.

A tak po roční odmlce se opět vydávám na cestu do nejpřilehlejší metropole a těším se, až se na pár dní vrhnu do víru cinefilského děje a mezi přemísťováním se po festivalových lokacích (nezřídka vyžadujícího pár přestupů v metru), ohříváním se v press centru a inhalováním množstevních filmových zážitků, vám budu alespoň na dálku zprostředkovat festivalovou atmosféru.

Na co se letos těším?

• Na retrospektivu klasiky sci-fi 
• Na vynikající food trucks nedaleko festivalového epicentra (na fronty ke kterým se těším už o něco méně)
• Na to, jak znenadání vrazím do kontroverzního předsedy poroty Paula Verhoevena
• Na animovaný film o středoškolském outsiderovi, jenž mluví hlasem Jasona Schwartzmana a je doprovázen podivínskými přáteli namluvenými Mayou Rudolph a Susan Sarandon v evropské premiéře (My Entire High School Sinking into the Sea)
• Na výběr německých lahůdek (filmových, samozřejmě) v sekci Perspektiva německého filmu -  a podle programu to vypadá na slušný nářez
• Na potkávání herců a filmových tvůrců v kuloárech Berlinale Palastu a světových novinářů v každé centrálněji situované kavárně
• Na premiéru českého Masaryka za doprovodu Karla Rodena
• Na cestovní hrneček od Nespressa, jež se jako partner festivalu podílí na snižování odpadu a tudíž místo jednorázových papírových a plastových kelímků poskytuje tento ekologický prvek pro všechny akreditované návštěvníky
• Na restaurované verze sedmi někdejších premiér Berlinale, včetně Annie Hall od Woodyho Allena nebo izraelského Avanti Popolo z roku 1986
• Na ruch poblíž Potsdamerplatz a věcně narvané přilehlé nákupní centrum, které zachrání v každé nouzi
• Na desítky světových premiér (včetně dlouho očekávaného druhého Trainspottingu), jejichž valnou většinu samozřejmě nestihnu, ale alespoň budu mít o čem truchlit na cestě zpátky

 Na co se netěším?

• Na běsnění novinářů před projekcemi
• Na boj o místa (nejsem zkrátka jedna z těch, kteří si to užívají jako součást festivalového koloritu)
• Na to, jak vrazím do kontroverzního předsedy poroty Paula Verhoevena a zapomenu pohotově připravený citát z jednoho z jeho filmů
• I když – nebudeme si nalhávat, i na tyto maličkosti se vcelku docela těším.

Tímto 67. ročník berlínského filmového festivalu můžu pokládat za zahajený!

Festivalový plakát: Velvet Creative Office, foto vlastní

11.2.2017 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout