Kniha s trefným podtitulem "Život není vždycky jen hra, ale hry nám pomáhají žít" je fascinujícím a uvěřitelným náhledem do života rodičů autistického chlapečka. Alex a Judy v roli mladých manželů překonávají překážky a snaží se začlenit do normálního života navzdory tomu, že jim Samův stav způsobuje problémy absolutně v čemkoli. Věci, jež jsou pro ostatní rodiče běžné a obyčejné, jsou pro ně nekonečným bojem, od něhož si nikdy neodpočinou. Musí být neustále ve střehu a hlídat, jestli se vše děje podle plánu a podle pravidel Samova světa, jemuž pořádně nerozumí.

To je pro ně pochopitelně vyčerpávající a každý řeší psychický stres po svém. Proto Alex tráví tolik času v práci a rodině se vyhýbá, což přirozeně vede k tomu, že se odcizuje, a po nějaké době to jeho žena Judy už dále nesnese. Do příběhu rychle a přirozeně vstupují další postavy, Alexovi sourozenci Emma a George, nejlepší kamarád Dan a rodinní přátelé Clare a Matt. Všichni přibližně ve stejném věku, mladí, ale ne tolik, aby byli nezodpovědní. Žijí různé životy - Emma svobodně cestuje po celém světě, a utíká tak možná před bolestivou realitou, Matt a Clare mají úžasnou, šťastnou a fungující šestičlennou rodinu, Dan je svobodný úspěšný freelancer, u nějž si nikdo není úplně jistý, jak to dělá, že je pořád za vodou a v pohodě.

Paleta různých životních stylů, sem tam srovnaná navíc s rodinami Samových spolužáků, funguje jako bolestivé připomínátko toho, jak neobvykle těžké to Judy s Alexem mají. Z tolika let únavného boje proti synovi a jeho nemoci se jejich každodenní starosti smrskly na vyhýbání se čemukoli, co by mohlo způsobit záchvat. Jenže jak Alex najednou začne pohlížet na tuto realitu s odstupem a mimo jiné narazí na některé videohry, které baví i jeho syna, téměř omylem a velmi opatrně začne nacházet novou cestu, jak se k synovi dostat blíž a začít s ním komunikovat. Možná zde svitne naděje i na možnost, že by se mohl vrátit ke své ženě, kterou miluje, jak by ne, jejich vztah ale za poslední roky nebyl ničím víc, než nekončící starostí o Samův "problém".

Velice pomalu a obezřetně tak spolu s Alexem prozkoumáváme neprobádané území, našlapujeme, jako kdybychom mohli kdykoli narazit na minu a vybouchnout, stejně jako Sam, který nemůže za to, že ho okolní svět děsí. Alex se Samem kupodivu najdou společnou řeč pomocí Minecraftu. Postupem času, ačkoli se to zdá téměř neuvěřitelné, zjišťujeme, že i Sam má Alexe co učit, a že nejen ten malý v podstatě nemocný kluk žil v odříznutém osamělém světě, ale podobnou situaci si sám neúmyslně vytvořil i jeho otec, a i on potřebuje svůj svět znovu zpřístupnit ostatním. Navzdory různým překážkám (a ano, pro "autíky" je nepřekonatelnou překážkou i pes na hřišti nebo to, že někdo pustí příliš nahlas hudbu) se otec se synem znovu setkávají a oběma to pomáhá i ve všech dalších oblastech života.

Keith Stuart napsal tuto knihu inspirován vlastním synem a jeho zážitky s hrou Minecraft. Profesí je novinář, a zatímco jeho první román Kluk z kostek slaví zasloužený úspěch za zvláštní připodobnění skládání rozbitých vztahů zpět jako kousků stavebnice, a on už pracuje na druhé knize. Nezbývá než se těšit, protože co Kluk z kostek dokázal, to je na v podstatě prvotinu zázrak. Kniha je neskutečně čtivá, chytí vás a nepustí, dokud ji nedočtete, aniž by se muselo jednat o napínavý detektivní thriller či přeslazenou romanci, na jejímž konci stejně víme, že on a ona budou spolu a políbí se v západu slunce.

Kluk z kostek si na nic nehraje. Ukazuje krutou realitu každodenního života těch z nás, co by se dali naivními laiky možná označit za méně šťastné (kniha je jako méně šťastné neukazuje, spíše jako lidi, co akorát musí čelit jiným věcem než my ostatní), ale i ty nepříjemné, bolestivé chvíle popisuje tak, že víme, že my bychom to nedokázali lépe, a soucítíme s postavami a jejich zápolením s autismem, který je zde jakousi další postavou jakoby stojící mezi Samem a jeho rodiči. Přesto příběh dojímá, navzdory nelehkému tématu je vše tak upřímně a mile podáno, že se ke knize vždy rádi vrátíte - i když pochybuji, že ji odložíte dohromady na více než pár minut. Kluk z kostek si zaslouží pozornost každého čtenáře, a kdo se nebojí překročit tenkou hranici mezi reálným a virtuálním světem, určitě v tomto případě nebude litovat.

5.2.2017 | Káťa Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout