Dekadence Now! Za hranicí krajnosti / 30. 9. 2010 – 2. 1. 2011

Co je ještě vkusné a vejde se do míry společností obecně přijatelného a jaká díla už sklouzávají za již tolikrát zmiňovanou hranici krajnosti?

Za 17 let své existence, Galerie Rudolfinum, kde se hlavní část výstavy Dekadence Now! Za hranicí krajnosti, která byla tuto středu zahájena, nepřipravovala větší projekt. Tolik očekávaná výstava mapuje a zásadním způsobem shrnuje pojem dekadence v současném umění. Její autor a kurátor, historik umění Otto M. Urban, tak volně navazuje na výstavu V barvách chorobných, která proběhla před čtyřmi lety v Obecním domě a byla zaměřena na dekadenci v českém výtvarném umění let 1880–1914. Expozice byla rozdělena do čtyř kapitol, zabývajících se vztahem k sobě, k druhému, ke smrti a nehmotnému světu, ke kterým, nejen díky možnostem rudolfinských výstavních prostor, přibyla pátá, inspirovaná masovým uměním.

Pět tematických okruhů, do kterých je výstava dělena na sebe plynule navazuje, čímž vzniká pomyslný kruh. V jeho „počátku“ je umístěn černobílý autoportrét Joela-Petera Witkina, s pro něho typickou maskou, v tomto případě ukřižovaného Krista, jehož dílo je na výstavě zastoupeno nejvíce. „Uzavírá“ jej jeden z posledních autoportrétů Roberta Mapplethorpa, který pořídil těsně před svou smrtí.

Jednotlivé kapitoly, umístěné do samostatných sálů, popisují jakousi imaginární cestu umělce, skrze labyrint klíčových otázek souvisejících se samotnou podstatou bytí.

I. Krajnost sebe: Bolest, jejímž ústředním tématem je autoportrét – skrze něj umělec může být vším, každým, ničím, jeho identita je bez hranic, stírají se rozdíly mezi iluzí a realitou. Zde je k vidění kupříkladu dílo Gilberta & George, In the Piss, skládajícího se z devíti panelů. Mimo ně, třeba Pierre et Gilles, Cathrine Opie, David Wojnarowicz a Damien Hirst.

II. Krajnost těla: Sex. Díla se týkají pornografie, fetišismu, sexuality jako takové. Zaujme nejen Arakiho svázaná slečna nazvaná Bondáž, rentgenové snímky všemožných sexuálních praktik Wima Delvoye, houpačka Jakea a Dinose Chapmanových sestavená z vycpaných zvířat nebo plastiky italské sochařky Niby.

III. Krajnost krásy: Pop. Popkultura má být zábavná, nerušící, neprovokující, až banální. Umělci, jež můžete vidět v tomto sále, se masovou kulturou pouze inspirují a ani jedno ze zmiňovaného nesplňují. Například plastiky Paola Schmidlina s názvy Pornokrálovna nebo Miss Kitty, zobrazující královnu Alžbětu II. a papeže Benedikta XVI. velmi netradičním způsobem či drogově tematické malby na zrcadle Shimona Okshteyna. K této kapitole patří také instalace Pokoj č. 13, která je zdánlivě „mimo“ umístěna v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Soustřeďuje se na průnik dekadence do současné módy či designu. Upoutá cyklus Oběti módy Erwina Olafa. Své dvě instalace tu má také David Černý.

IV. Krajnost mysli: Šílenství, do kterého se projektuje hrůza a strach. Je možno vidět reinterpretaci Goyi od Yasumasy Morimury, fotografii Gottfrieda Helnweina na které je Marilyn Manson „v roli“ Mickey Mouse. Ikuko Miyazaki převádí dílo Egona Schieleho do 3D provedení.

V. Krajnost života: Smrt, uzavírá celý pomyslný okruh. Ať již zmiňovaným autoportrétem Roberta Mapplethorpa nebo fotografiemi Václava Jiráska a Ivana Pinkavy.

K této hlavní výstavě v Rudolfinu a Uměleckoprůmyslovém museu, jsou ještě další tři „satelitní“. Dům umění města Brna hostí retrospektivu amerického fotografa Joela-Petera Witkina. V Centru současného umění DOX bude představena britská umělecká dvojice Gilbert &George a Západočeská galerie v Plzni expozici doplňuje díly Josefa Bolfa a Ivana Pinkavy.

K celému projektu je bohatý doprovodný program, mimo jiné, filmové projekce v kině Aero.

2.10.2010 | Terez Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout