Nelze nekomunikovat. I kdyby bylo za pět dvanáct

Nelze nekomunikovat. I kdyby bylo za pět dvanáct70%

Alternativní výuku mezilidské komunikace zahájil na holešovických Jatkách78 divadelní soubor 11:55 premiérou autorské inscenace Já v žádném případě netvrdím, že jsem bůh. Pětice herců – režisérů se pod dramaturgickým dohledem Jany Macíčkové proplétá mezi komunikačními pojmy, hranicemi divadelního a reálného světa a tyčemi žluté konstrukce scénografa Jana Brejchy.

Že i na poslední chvíli učiněná rozhodnutí mohou být správná, dokazuje již třetí sezónu soubor 11:55 tvořený nedávnými absolventy herectví alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. „Uměleckému odpichu“ při rozjezdu napomohly souboru i inscenace přenesené ze školního divadla Disk – Regulace intimity Jiřího Havelky, Hodní chlapci Jana Mikuláška a Umění braku ON AIR Petry Tejnorové. Tentokrát se protagonisté rozhodli střihnout odvážnou dvojroli – Pavlína Balner, Petra Majerčíková, Johana Matoušková, Jan Čtvrtník a Martin Dědoch se kromě herectví ujali i režie inscenace tematizující komunikaci, a to jak v obecné rovině, tak mezi jevištěm a hledištěm a herci samotnými. O hudební složku se postaral taktéž jeden z aktérů Jan Čtvrtník.

Rámec celému představení dávají úvodní rozhovory s tvůrci, kde se s humornou nadsázkou představuje způsob práce s tématem (je celkem patrný vliv Jana Mikuláška) a samotný průběh inscenačního procesu – improvizace vycházející z jednotlivých oblastí a pojmů (nejen) sociální komunikace. Obrazy ze vzájemné spolupráce zároveň tvoří jednu z linek inscenace. Komunikační obtíže režisérů krásně ilustruje nutnost stanovení tzv. „safeword“, tedy slova, kterým se veškerá improvizace ukončí. Při práci totiž nebylo vždy zcela patrné, zda se dotyčný vrátil do reality a je sám sebou, či zda stále pokračuje ve hře. Nicméně z hlediště je tato hranice celou dobu poměrně dobře viditelná a nedochází ke znejistění diváka ve smyslu „Patří to tam, nebo se opravdu něco stalo?“.

Další rovinu hry pak tvoří jakási umělecká explikace komunikačních pojmů a tezí. Nejrůznějšími prostředky jsou zde ztvárněny např. formy komunikace, primární emoce ve výrazech obličeje, či význam mlčení v různých kulturách. Větší prostor je pak věnován komunikačnímu šumu v podobě předávání jedné historky různými lidmi, která se postupně mění v absurditu nesouvisející s původním příběhem. Tuto linku zároveň akcentuje hraní tiché pošty mezi diváky zahájené jedním z herců na začátku představení.

Jednotlivé obrazy jsou funkční, zábavné a svým způsobem i naučné, ale nejdou příliš do hloubky a setrvávají v tvůrčí rovnici „máme pojem – jak ho ztvárníme“. Občas jsou navíc použita řešení tzv. na první dobrou (proxemické zóny Martina Dědocha). Výsledek tak chvílemi působí jako kreativní divadelní výuka teorie sociální komunikace. Na výše uvedeném není nic zvlášť špatného a z diváckého pohledu inscenace rozhodně obstojí, nicméně při nahlédnutí do anotace člověka napadá, zda záměr nebyl malinko jiný.

Já v žádném případě netvrdím, že jsem bůh je spíše než avizovanou studií jakousi zábavnou hříčkou na téma komunikace. V každém případě však lze tvrdit, že pokus souboru o vytvoření inscenace bez pomoci výrazné režijní osobnosti dopadl úspěšně.

Foto: 11:55

Názor informuji.cz: 70%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

Mohlo by se ti líbit...

Jatka78 nabízí i další akce

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!