Na prvních stranách autor představuje sám sebe. Seznamuje čtenáře s tím, jak momentálně žije. Dává mu ale jen nezbytné informace – jméno, bydliště, rodinné poměry, a také přesné datum a čas. Ze současnosti velmi rychle přechází ke vzpomínkám z dětství. Nejdříve jen v krátkých historkách, postupně se ale v podstatě celý příběh odehrává v minulosti, a to hned v několika retrospektivních rovinách.

Nikdy jsem tak šťastnej nebyl. Nikdy. Když jsem to vyslovil, z jakéhosi slabomyslného důvodu mi vyhrkly slzy. Ne, že by mi jen vstoupily do očí, což se mi stávalo, když mě něco dojalo, ne, slzy mi prostě stékaly po tvářích.

Hlavní dějová linie se zabývá zejména komplikovaným vztahem autora a jeho otce, a otcovou nenadálou smrtí. To vám ovšem dojde až několik dní poté, kdy tento deník dočtete. Při samotném čtení to totiž vypadá, že se autor rozhodl řadit příběhy na základě volných asociací. Jedna vzpomínka nahodile navazuje na druhou. Poté se objeví několikastránkový popis, který ještě víc zpomalí už tak poněkud líné vypravování. Když máte štěstí, o několik stran dál se dostanete opět k výchozímu příběhu, který plynule pokračuje, a proto se vyplatí soustředit. Postupně totiž zjistíte, že každá úvaha je promyšleně propletená s vypravováním a vzájemně se doplňují. Samotný příběh si tedy musíte poslepovat až zpětně.

Autor navíc velmi často tvoří dlouhá, vyumělkovaná souvětí a text jen málokdy rozděluje do odstavců, v podstatě chybí i řazení do kapitol. Z těchto důvodu se stává Knaugårdův osobní příběh velmi nepřehledným. I zkušenější čtenář má problém udržet pozornost, ale přece ho něco nutí číst dál a dál. A to něco je přirozený voayerský pud každého člověka. Ať chceme nebo ne, zajímá nás, jak žijí lidé v našem okolí. Buď proto, abychom se ujistili, že něco dělají stejně jako my a tudíž že nejsme divní, nebo proto, že chceme ukojit svou zvědavost.

Život je bol, povídala ta babka, co neuměla říkat j.

Pravda, nic víc

Upřímně, autorův život není ničím příliš zajímavý. Řeší stejné problémy jako všichni ostatní. Neuvěřitelné ale je, jak o nich mluví. Přímočaře, upřímně, s odstupem a bez jakékoli autocenzury. Vlastně říká: „Tady mě máte, to jsem já Karl Ove Knausgård, nic před vámi neskrývám.“ A to je to jediné, co je na knize šokující. Upřímnost, která fascinuje miliony lidí po celém světě. A proto mě napadá jedna otázka. Jaká je dnešní společnost, když ji dokáže zaujmout něco tak všedně nevšedního, jako je pravda?

25.11.2016 | Dominika Kubištová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout