Surovosti není nikdy dost – vědoma tohoto motta skandinávského filmu jsem dlouho házela mincí, zda se na novinku dovezenou do Čech sice už na Karlovarský festival, ale do široké distribuce spěchající až teď vydat vůbec mám. Teplé večery kouzelného babího léta si žádají spíš něco lehkého a nezávazného. Krátký popisek k filmu zněl přímo mrazivě, a tak se miska mých vah přikláněla na stranu „vyber si něco jiného“, protože beztak depresivní dánská kinematografie podbarvená vztahovým dramatem dvou bratrů-outsiderů odehrávajícím se na předměstí Kodaně se mi zdála zaručeným lékem na zabití posledních zbytků letní nálady. Nic však naplat – hlasem zdravého rozumu se rozhodně neřídím, a proto si můžu zapsat další pětihvězdičkový film do vlastní pomyslné sbírky „zhlédnuto!“.

Submarino není jen jednoduché vztahové drama, jak se na první pohled zdá. Jinak by tomu snad ani být nemohlo – když je pod ním podepsán odborník na srdceryvné – nikoliv však nuceně srdceryvné – filmy Thomas Vinterberg, jehož Rodinné oslavě se na sklonku devadesátých i u nás dostalo vřelého přijetí jak mezi diváky, tak mezi kritiky, což je jev více než řídký. Vztah dvou bratrů máme možnost sledovat ve dvou nesouměrně dlouhých etapách: dětství a dospělý život, přičemž na té první, jak tomu často bývá, se staví druhá, odvíjí se od ní a vysvětluje veškeré chování protagonistů. Kamera Charlotte Bruus Christensen hraje zajedno s režisérovým záměrem a pomáhá scénář otevřít z toho pravého úhlu: je to ten třetí mezi divákem a plátnem, který nahrává na obě strany.

Film je bezesporu surový přesně podle očekávání, není však depresivní. I když 3 smrti na snímek podobného žánru (a to nemluvím o smrtích, které provázely hlavní postavy, ale divákovi shovívavě nebyly demonstrovány) je víc než dost. Sebevražda, udušení, předávkování, alkoholická smrt – je to přesně ten set, který se dá očekávat pro dokreslení nezbytné atmosféry černobílého světa, do něhož se s hrdiny příběhu dostáváme. Aby toho nebylo málo, bonusem pro posílení zoufalství diváka jde mokrá i šerá dánská zima a agresivní i nevyrovnaný, psychicky narušený Ivan, druhořadá, ale klíčová postava filmu. Tragično situace, či spíš situací, se stupňuje s každou minutou, napětí střídá napětí a vyvrcholení doprovázené dech beroucí instrumentální hudbou střídá vyvrcholení ještě intenzivnější, až do samého konce, kdy pohřební muzika potvrzuje, že vše je přesně tak špatně, jak jste tušili na začátku. Symbolické je, že scéna pohřbu je střídaná scénou z dávné minulosti, kdy bráchové v domácím prostředí křtí svého třetího – nejmladšího – sourozence. Pohřební píseň zní a dokresluje moc celého příběhu, provázanost mezi životem a smrti a otisk této dávné události na životy Nicka a jeho „mladšího brášky“, který ostatně v celém filmu ani jednou není osloven vlastním jménem. Labilita jeho charakteru je tímto faktem pochopitelně dobarvena, naopak jméno staršího – hříšného a zdánlivě lhostejného, ale hluboko uvnitř citlivého a velkorysého – je u všech na ústech.

Časová osa filmu je lehce uchopitelná, ač není standardní, nicméně právě díky ní můžeme procítit příběh ve vši jeho síle. Je to něco tak mocného, ale i matoucího, že si divák nemůže odpustit poznámky typu „a co kdyby“. Film se otevírá postupně, s každou chvílí zatahuje vás víc a víc do svého nitra, jen aby v poslední minutě své dvouhodinové stopáže pověděl to, oč vlastně jde, nicméně pokud jste se správně potápěli, to jste začali tušit již o něco dřív.

Možná vás překvapuje, že jsem zatím ani zčásti nenastínila děj filmu. Pokud chcete vědět, o čem Submarino je, přečtěte si popis… a čekejte něco naprosto odlišného. Snímek i vzhledem k jeho zajímavému časovému řešení je téměř nepopsatelný (a stejně tak neuchopitelný), a i kdyby – to ani zdaleka nepomůže porozumět všemu, co se ve filmu odehrává. Vinterberg nám servíruje silný a procítěný příběh (což on ostatně umí nejlíp), a proto můžu jen doporučit jít na Submarino jako nepopsaný papír: zvědavý, správně naladěný a připravený na všechno.

Kdy a kde dávají film: Submarino

24.9.2010 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout