Cassidy Emmerichová má za sebou ošklivý rozchod se svou první velkou láskou, který se jí nedaří překonat. Rozhodne se tak pro radikální krok – na léto se přestěhuje ke svému otci a jeho nové rodině, která bydlí nedaleko moře. A aby na svého bývalého nemusela pořád myslet, sežene si brigádu na dětském táboře, kde se potkává s Bryanem.

Bryan Lakewood je náctiletý kluk, jehož vášeň ho téměř stála život. Po vážné nehodě je upoutaný na vozík a cítí se mnohem hůř, než dává ostatním na odiv. Štve ho, že už nikdy nebude chodit, že si nezatančí s holkou, a co ho mrzí snad nejvíce – že si už nezasurfuje. A když už, tak pouze s cizí pomocí. Stejně jako Cassidy se snaží utéct od reality a stejně jako každý rok, i tentokrát se přes obavy lidí okolo rozhodne dělat instruktora na letním táboře.

Hlavní postavy se ve vyprávění příběhu střídají, díky čemuž máme možnost se s hrdiny lépe seznámit a alespoň částečně se do nich vžít. Především Bryanův úhel pohledu dělá příběh jedinečným. Ne mnoho autorů, kteří píší pro mladé, udělají z ústřední postavy „kripla“, za kterého se sám Bryan v knize několikrát označí. Robin Constantin se toho však nebála a pocity mladého kluka, který shodou nešťastných náhod skončí na vozíčku, popsala opravdu uvěřitelně.

„…Jenže nakonec vždycky přišel ten okamžik, kdy mi můj mozek připomněl, že komunikace mezi ním a mýma nohama je poněkud na vodě. Že si může rozkazovat, jak chce, celý den, ale moje spodní půlka prostě neposlouchá, jako kdyby si nervy v nohách zacpávaly uši a prozpěvovaly lalalalalalala, my tě neslyšíme. Jenže je to horší, nedá se to napravit.

Nikdy nebudu chodit.

Dokonce ještě rok po nehodě mi ta věta připadala neskutečná.

Diagnóza G822: Paraplegie. Písmena a čísla, co mě teď definují.“

Kniha je sice čtivá a docela humorná, jejím velkým mínusem je však absence pořádné zápletky. Robin Constantin se soustředí především na hlavní postavy a vedlejším nevěnuje téměř žádný prostor, což je škoda. Autorka se sice snaží příběh oživit několika dramatičtějšími okamžiky, ty však záhy vyřeší a čtenář se tak nedokáže do popisované situace pořádně vžít.

Celkem dobrou knížku bohužel kazí i špatná korektura, a také ne moc rozsáhlá slovní zásoba spisovatelky (nebo snad překladatelky?). Ta stále používá stejné obraty či kostrbatá slovní spojení, jakým je například sousloví „opravdu pravda“. Na druhou stranu musím ocenit pozvolné posouvání příběhu. Autorka příliš netlačí na pilu, dává čtenáři příležitost seznámit se s jednotlivými postavami a alespoň částečně je pochopit. Letní oddychovce pak  nahrává také prostředí, do kterého je celá kniha zasazena.

„Byla jsem na západním konci ostrova, kam většinou chodili spíš místní. Pláž nebyla tak upravená, písek spíš kamenitý než sypký, ale nikdo tu nebyl, jenom voda jemně šplouchala o břeh.“

Za vyzdvihnutí určitě stojí i obálka, která se nakladatelství Fragment opravdu povedla. Je jednoduchá, přitom na vás ale udělá velký dojem. Naznačuje, že příběh nebude nijak zapeklitý, a že si u něj krásně odpočinete. A možná dostanete chuť toulat se po plážích, koupat se v moři a jít si posedět s přáteli do zmrzlinového baru, stejně jako hlavní hrdinové knihy.

Publikace Léto, kdy jsme se potkali je určena spíše mladším čtenářům. Ovšem ani ti dospělejší určitě nebudou zklamaní a najdou si v ní to svoje.

16.11.2016 | Andrea Štipčáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout