Již za pár hodin má premiéru vaše nová hra Top Dogs. Jste nervózní?

(smích) Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Není to moje první premiéra, těch mám za sebou už pár. Ale nemůžu říci, že s větším množstvím premiér, co už mám za sebou, by se ta nervozita nějak výrazně zmenšovala. Tak to není.

Kdybyste měl vybrat jen jednu jedinou věc, proč by si měl návštěvník vybrat zrovna Top Dogs, tak co by to bylo?

Je to směšno-smutný pohled na současný svět, groteska. Myslím, že v těch devíti postavách, které se objeví na jevišti, se každý z diváků může identifikovat a nechat se jejich problémy rozesmát a dojmout.

Když se podíváme na téma hry, tak není zrovna veselé. Přitom je hra označována jako moderní groteska. Jak je to tedy pojato?

Je to jako v životě. I v životě se dá nahlížet na smutné věci jako na veselé nebo jako na vtipné. Je to pohled na vážné téma, kterým je nezaměstnanost. Ale možná tím, že se vlastně jedná o nezaměstnané top manažery, tedy ty, kteří do této chvíle, než byli sami vyhozeni, také vyhazovali, se tomu může člověk trošku víc zasmát. Že jim to vlastně trošku patří.

Top Dogs Foto: Městská divadla pražská

Hra není původní. Pochází z pera švýcarského spisovatele Urse Widmera. Držel jste se originálu, nebo jste inovoval?

Tak ta hra byla napsaná v roce 1997 pro konkrétní švýcarské divadlo a vycházela z konkrétních švýcarských dobových reálií. A samozřejmě ty reálie v roce 1997 byly jiné než v roce 2016. Mimo jiné i proto, že světem v roce 2008 prolétla finanční krize. Když to ale vezmu úplně od těch nejbanálnějších otázek, tak jsme byli konfrontováni třeba s tím, že autor, když to psal pro konkrétní divadlo, tak postavy měly jména těch konkrétních herců, kteří je hráli. Tak to jsme si museli říct, jestli je tedy pojmenujeme podle těch švýcarských herců, nebo podle našich herců, nebo jestli vymyslíme nějaká jiná jména.

Hra ale bude zasazena do prostředí České republiky…

Ano. Nám přišlo důležité, aby se hra odehrávala v  českém prostředí. Widmer pracoval třeba s konkrétními názvy firem té doby i tím, co ty firmy znamenaly. Hovoří tam třeba o Swissairu, což je firma, která už shodou okolností neexistuje, protože zkrachovala. Tak mi nehrajeme o Swissairu a možná nebude překvapením, že hrajeme spíš o ČSA.

Vy jste stejnou hru inscenoval již v roce 2005 pro Středočeské divadlo v Kladně. Jak se lišila práce na pražské inscenaci?

V roce 2005 jsme ještě nebyli konfrontováni s finanční krizí. I když si myslím, že Českou republiku nijak fatálně nezasáhla, objevily se kvůli ní věci jako propouštění většího rozsahu. Paradoxně je Česká republika země, která má nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii. Ale fenomén vyhození z práce a ztráty zaměstnání je velmi intenzivní a může se s tím setkat kdokoliv z nás. A v té druhé polovině nultých let s tím bylo najednou konfrontováno víc lidí, takže ta problematika víc vešla ve známost.

Takže i ti, kteří viděli kladenské představení, v tom mohou najít něco nového?

Myslím, že určitě.

Top Dogs Foto: Městská divadla pražská

A jak jste nyní, pár chvil před premiérou, spokojen s výkony herců?

Jsem spokojen náramně, protože všichni intenzivně pracují. Hra je těžká v tom, že jsou všichni pořád na jevišti. Nikdo neodejde, kromě jedné výjimky, která odskočí na chviličku. Takže je to pro všechny velmi náročné. Všichni musí být na zkouškách a ta hra má takovou trochu netradiční stavbu, není to klasická takzvaně „dobře napsaná hra“ s příběhem a jednoznačnými situacemi, ale je to spíš taková mozaika. To jsou všechno pro herce těžké překážky – že tam musí být pořád, mají tam spoustu jednotlivých krátkých scén a musí být neustále v plné koncentraci. A myslím, že to zvládají s bravurou.

Kde se hra odehrává?  

Celé se to odehrává v outplacementové firmě, která má za úkol vyhozené manažery dát jednak do kupy psychicky, protože utrpěli notný psychický šok, zároveň je chce učit nějakým novým dovednostem pro další práci a hledat pro ně další místo.

Hra se zabývá hodně pocity těch, co byli vyhozeni z práce, setkal jste se někdy vy osobně s něčím takovým? Prožíval jste něco takového?

Ano. Já si myslím, že to je obecnější problém. Neukazuje to jen na lidi, kteří byli vyhozeni z práce. Ale i na lidi, kteří utrpěli nějaký těžký šok, životní karambol, rozvod, rozchod, ztrátu blízkého člověka. A vyrovnávají se s tím různým způsobem.  Ale je těžké se s tím vyrovnat, a proto si mnoho lidí lže. Něco si nalhává. Tváří se, že se jich to netklo. No a ano, já jsem zažil takovou analogickou situaci. Takže se do těch postav dokážu tak nějak vžít.

Vy jste již renomovaný divadelní režisér. Působil jste na nejrůznějších scénách po České republice i v zahraničí. Co považujete za svůj největší divadelní úspěch?

Že to pořád dělám! (smích) To co jsem právě teď řekl vlastně v nadsázce, tak to myslím vážně. Mě ta práce strašně baví. A jsem velmi vděčný, šťastný a pokorný k tomu, že tu práci můžu dělat s lidmi, se kterými dělám. A to mě vlastně naplňuje. Takže já za úspěch považuji zkoušení každé nové věci, která je smysluplná. V našem divadle zažívám v posledních letech jen samé úžasné zkušenosti.

Vy jste pro Městská divadla pražská režíroval spoustu her. Je tady nějaká, která má pro vás speciální místo?

To se strašně těžko říká. Režiséři i herci to mají jako s dětmi. Narodí se vám nějaké dítě, jedno je šikovnější na matematiku, jiné na češtinu, jedno je zlobivější, druhý je hodnější, jedno je nepořádnější, druhé je zase živější. Ale nejde říct, jaké máte více rádi, toto srovnávání není možné, protože ty vztahy jsou velice různé. Ke každé inscenaci, která tady vznikla, mám velice intenzivní vztah. Vždy je samozřejmě nejintenzivnější vztah režiséra k té inscenaci, kterou právě dělá nebo právě dokončil.

Takže vám je pak i líto, když hra skončí?

To samozřejmě. Ale tak to patří k tomu divadelnímu životu. Neintenzivněji vnímám ty inscenace, které vznikli nejnověji. Top Dogs ještě nemají po premiéře, ale poslední inscenaci, kterou jsem měl v Rokoku, byl Strýček Váňa. To je inscenace, ke které mám velmi intenzivní osobní vztah, protože to byla poslední hra, ve které účinkoval můj děda, kterého jsem viděl hrát jen jednou na premiéře. Pak už se to nehrálo, protože byl nemocný. Takže to je hra, ke které mám zvláštní vztah. A moje poslední inscenace v Divadle ABC byla Na miskách vah, což je drama, které řeší otázky společenské odpovědnosti a spoluzodpovědnosti za politiku a za režim, který není pěkný. A tyhle inscenace tedy beru jako své nejčerstvější děti, takže mají v současnosti možná výsadnější postavení.

Petr Svojtka s Danou Batulkovou

A co chystáte do budoucna?

Na jaře mě čeká práce na autorském projektu, který se jmenuje 60’s aneb šedesátky, což je hudební komedie, která by nás měla zavést do doby, kdy slova jako „pravda“, „láska“ a „mír“ nebyla sprostými slovy. Taková reminiscence do těch hrozně inspirativních let šedesátých. Bude to hudební komedie s hodně písničkami, dobovými a nejen českými. Tak to teď s kolegou Jiřím Janků, dramaturgem a spoluautorem, intenzivně připravujeme.

Vy jste studoval kromě režie i novinařinu. Proč jste se nakonec rozhodl pro divadlo?

Já jsem divadelní dítě a celé moje dětství, pubescenci a adolescenci jsem tím byl neustále konfrontován. Moje maminka si nepřála, abych žurnalistiku dělal. Protože věděla, kolik s tím je spojeno těžkých chvil. Takže mě toho chtěla ušetřit. A vždycky mi podsouvala nějaký jiný záměr, takže jsem byl v určitém období vášnivým astronomem, chodil jsem na hvězdárnu…

A jak jste se od astronoma dostal až na žurnalistiku?

Pak jsem v jednu chvíli nějak dospěl k tomu, že bych to asi neměl dělat, že na to nemam. No, a protože jsem měl vztah k češtině, literatuře, k psaní, tak žurnalistika bylo něco, co mě zajímalo. Já jsem se o vysoké škole rozhodoval v roce 1989, kdy tady byly poměrně významné společenské změny. A najednou mi to přišlo strašně smysluplné. A když jsem nabyl toho přesvědčení, že divadlo bych dělat neměl, tak jsem na tu žurnalistiku šel. No nicméně stal se takový paradox, že na  žurnalistice jsem pořád nějak inklinoval k divadlu. Takže jsem chodil na seminář divadelní kritiky, má bakalářská práce byla o divadle. Takže mi to tam pořád nějak volalo, až jsem si jednoho dne řekl, že bych to asi měl zkusit, no a tak jsem to zkusil a v tu chvíli se ta výhybka přehodila jinam.

 

5.11.2016 | Barbora Bittnerová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout