První část inscenace je obrazem společnosti upadající snad ve všech možných rovinách, kdy se i smrt stává tržní komoditou vyžadující svůj „sexy marketing“. Scéna skýtá pohled na pochmurné prostředí kanceláře pohřební firmy. Podlaha posetá dýmajícími odpadky, veškeré vybavení tvoří stůl a opotřebovaná židle, zbytek zařízení rozprodán, aby „bylo na složenky“. Ani to ale nedokáže zachránit pohřební službu před krachem. Ostatně není divu, majitel firmy Fany (Václav Marhold) působí (těžko říci, jestli záměrně nebo nechtěně) spíš jako puberťák, který právě objevil svět velkého byznysu finančního poradenství než jako šéf.

Pohřební kreativec Bohy (Pavel Neškudla) se ve zběsilých návalech tvořivosti snaží přijít s geniálním reklamním sloganem, ale jediné, co vymyslí, je prodej mobilních bunkrů. Poslední „pohřebačka“ Mili (Anna Císařovská) je partnerkou Fanyho, ale doslova za jeho zády ochotně souloží i s Bohym. A ani samotná Smrt (Lída Němečková) už není, co bývala. Přišla si pro někoho, ale ve své zmatenosti zapomněla pro koho. Ještě, že už se za diváky pohybuje temná silueta "hospodského spasitele" Jacka (Jakub Gottwald), který má na sobě dost trhaviny, aby tento makabrózní obraz rozmetal na prach.

Většinu druhé části tvoří hymnický monolog, hraný střídavě všemi protagonisty, který popisuje Jackovu cestu k roli samozvaného spasitele. Básnickým jazykem plným metafor a archaismů je vyprávěn příběh jakési ropné plošiny a zuřivých bojů s cizáky, jež může být snad vzpomínkami, snad odposlechnutými zážitky, a nebo jen opileckým blábolením hospodských mudrců „řešících vesmír“, kdy zmiňovaný honosný jazyk zpodobňuje falešný pocit heroičnosti, který většina lidí zhruba u pátého piva získává.

Nelze upřít, že se režisérce Ewě Zembok ve spolupráci s autorem hudby Tomášem Vtípilem a scénografkou Ivanou Kanhäuserovou podařilo vytvořit velmi atmosferickou inscenaci, která zalézá pod kůži a přetrvává tam ještě dlouho po odchodu z divadla. Problém je, že nedokázala zkrotit přebujelý verbalismus hry, když už se to nezdařilo Lence Havlíkové, jež je spolu s autorem podepsána pod dramaturgií. Ondřej Novotný totiž výrazně upřednostnil formu nad obsahem a lyričnost nad dějovostí.

Často se navíc opírá o všemožné (para)vědecké teorie o toku času, lidském vědomí, paralelních vesmírech, posmrtné komunikaci částic a čert ví, o co ještě. Výsledkem je „tematický guláš“, v němž se ztrácí jakékoliv sdělení. Po první svižné části se tak bez výraznější jevištní akce začne na diváky valit proud temně malebných slov, který spíš, než hlubokomyslné otázky, vyvolává úpornou snahu o porozumění obsahu, prokládanou souboji o udržení pozornosti.

Celkový dojem je pak značně rozporuplný. Intenzivní pocit, který inscenace vyvolává, poměrně věrně vystihuje pocity ze současné rozštěpené společnosti plné dezinformací, konspiračních nesmyslů a sílící nenávisti. Tohoto výsledku je však dosaženo umořením diváka větami s „za dva rohy skrytými“ významy a metaforami, jež neinspirují ani nemotivují k jakýmkoliv dalším úvahám o tématech inscenace.

Foto: Divadlo X10

4.6.2016 | Josef Horák Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout