Díra ve zdi, za kterou je Nic

Parta stavebních dělníků opravuje zchátralý dům. Práce se vleče, projektové plány neodpovídají realitě, komunikace s majitelem se komplikuje a hlavně se záhadně ztratí dělník Marek. Během čekání se pak roztáčí dialog, krerý přechází ve vyprávění několika paralelních příběhů.

„Nehodíme se k sobě," řekla mi.

Podle slov dramaturga hra svou strukturou a vrstvením připomíná hudební skladbu. V první části se monologický dialog rychle střídá, postavy si mluví o tom svém a vzájemně se vlastně moc nevnímají. Dělník Ricki (Petr Bláha) mluví o svém milostném životě a své lásce, která ho nechala, protože se prý k sobě nehodí. Uli (Jan Grundman) mluví o cestě do práce a Rudi (František Nedbal) útržkovitě vypráví, jak se ztratil Marek. Tento způsob komunikace je, myslím, každému dobře známý, hra je tedy mimo jiné působivá svým zobrazením dorozumívání ve společnosti.

„Kde jsou ta zlatá pole?“

Přestože jednotlivé příběhy do sebe začínají postupně zapadat a také se dozvíme, co se tedy stalo s Markem, inscenace ve střední části výrazně ztrácí tempo a je velmi těžké udržet pozornost. Zielinskiho režie je totiž opravdu založena především na textu, který není téměř přerušován ani výraznou hudbou. Jedinou „změnou“ je použití točny, na níž herci sedí, i ta je však příliš malým rozptýlením. Naštěstí přesně ve chvíli, kdy by se divák už mohl začít nudit, začne poslední a nejzajímavější část inscenace, kdy se vrátí Marek (Martin Siničák) a nastává jeho asi dvacetiminutový, přesto velmi působivý monolog.

Král Ráže z pavoučí říše

Herecké výkony představitelů prvních tří dělníků – tedy Petr Bláha, František Nedbal a Jan Grundman – jsou výborné a naprosto vyrovnané. Přestože a možná právě proto, že každý z herců je úplně jiný – ať je to přirozeně buranský Nedbal, lehce afektovaný Bláha nebo energický optimista Grundman, tvoří dokonalý celek. Exceluje zde však Martin Siničák, který svůj příběh o pavoučí říši se zlatými poli podává tak sugestivním způsobem, že divák visí na každém jeho slově. Napomáhá tomu i výrazné líčení a neonové barvy jak na hercově těle, tak i na stěnách scény, které se po zhasnutí objeví.

Kdyby, tak, a co pak je dílo, které je v repertoáru Národního divadla Brno něčím velmi ojedinělým. Díky složitosti textu a náročnosti divák odchází se spoustou otázek, které nejspíš ani nemají být zodpovězeny. Režisér Thomas Zielinski, který v NdB naposledy režíroval Schillerovy Loupežníky, vytvořil inscenaci, která rozhodně není pro každého, ale náročnější divák z ní bude pravděpodobně ocházet spokojený.

(foto: Jakub Jíra)

12.4.2016 | Pavla Haluzová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout