Základem děje této, ve Francii nesmírně populární hry, jsou vtipné a živé dialogy, rozehrávající nenásilnou, odlehčenou konverzaci mezi dvěma světy, Marsem a Venuší. Chvílemi doslova na hraně satiry a frašky rozvíjí nekonečný a patrně věčně neřešitelný příběh komunikace mužského a ženského protipólu, již v tenzi plynutí času a strachu ze stárnutí odkrývá, v nejhlubším nitru dřímající emoce. Pod tíhou stereotypní reality vyplouvají tyto zcela přirozeně a nenásilně na povrch a nastavují svým hrdinům i divákům zrcadlo, někdy úsměvné, jindy spíše bolestivé.

V unikátní dvojroli osciluje autentická Hrzánová mezi svou paní Baumanovou, coby mladou, atraktivní ženou středního věku a na straně druhé paní Baumanovou, manželku stárnoucí, doslova sešlou, vrásčitou a šedivou stařenku, která v očích svého manžela patří spíše do domova důchodců než do společné manželské lóže. Zpočátku zakřiknutý mladík Hervé, kterého ve snaze zbavit se své, již nezajímavé a údajně věkem sešlé manželky, najme intrikánský záletný manžel, rozehrává najednou nečekané…

V přítomnosti důvěřivého, zpočátku nesmělého mládence Hervého ve skvělém ztvárnění Radka Zimy začíná paní Baumanová najednou zázračně mládnout. Kdo ví, jestli za to může jen optika jejího mladistvého protějšku… Na to vlastně divák nenajde v průběhu představení ani v jeho závěru jednoznačnou odpověď. Tím se pak ve finále stává i jeho spolutvůrcem a tímto pojetím si pak hra získává nesporné sympatie.

Příběh je plný nečekaných zvratů, jejichž chronologie je pak časem značně předvídatelná a publikum pak většinou i začíná tušit, která paní Baumanová a kdy se na jevišti objeví a kam se děj posune. Ve výsledku však vyznívá závěr až překvapivě otevřeně.

Tento povedený divadelní kousek sází zejména na výrazné herecké obsazení. To lze v našem případě označit jako trefu do černého. Tvrzení, že pan Bauman v podání Radka Holuba skvěle sekunduje, by znamenalo dehonestaci jeho excelentního výkonu a stejně tak maximálního nasazení, jež společně v dokonalé symbióze s Bárou Hrzánovou po celou dobu představení podávají.

 „S tímto textem za námi přišla Lída Engelová, které bezmezně důvěřuji. Hlavním důvodem, proč dělat novou komedii, tedy pro mě byla spolupráce s paní režisérkou. Jedná se o vtipnou komedii v příjemně rychlém tempu, plnou neočekávaných zvratů. Je na ní, myslím, znát, že ji napsal autor, který je sám hercem – podle svižných dialogů, ty letěj! Scénáře her jsou často mnohomluvné, ale tady jsou jen slova, jichž je zapotřebí,“ říká Hrzánová.

Komedie Začínáme končit hloubavějšího diváka nejspíš neosloví. Naopak, odlehčený humor i vtipné, nenásilné dialogy jsou určeny obecenstvu, které se chce primárně pobavit a zasmát. Na premiéře to chvílemi doslova burácelo smíchy, zaslouženě a nejednou… Jiskřivá genderová interakce, autenticita intenzivních emocí, vystavena na výrazných hereckých výkonech -  i tak lze uchopit koncept tohoto ve výsledku velice přívětivého divadelního počinu.

24.3.2016 | Suzanne Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout