Natočit film o vrahovi z pohledu vraha, to vyžaduje před českým kritickým publikem kuráž. Nelehkého úkolu se zhostilo režisérské duo Kazda-Weinreb, pro Tomáše Weinreba je to navíc úplně první celovečerní film. Případem Olgy Hepnarové se Weinreb zabývá již delší dobu, před sedmi lety natočil krátkometrážní snímek Všechno je sračka, jenž je portrétem Olžina přítele Miroslava Davida, který ji podporoval i během jejího soudního procesu. Je v něm vyobrazen jako věčně naštvaný a vulgární stárnoucí muž, který se před kamerou nestydí chodit ve spodním prádle. Ve filmu ho ztvárňuje slušně působící Martin Pechlát, který sice o své rodině mluví sprostě, ale pořád nosí oblek.

I Michalina Olszańska vypadá jako nevinná dívenka, ale zdání klame. Její herecký výkon bezkonkurenčně táhne celý film a zdaleka předčí většinu ostatních. Vytváří osobnost Hepnarové přesně tak, jak ji popisují lidé, kteří s ní přišli do styku – je nemluvná, lehce přihrbená, většinou chodí se skloněnou hlavou, usmívá se velmi zřídka, a když už, tak škodolibě, a má typicky pánskou chůzi.  Útlá klučičí postava a mikádo s ofinou zdůrazňují její soft butch vzhled, nutno dodat, že ženské přednosti má Michalina Olszańska na podobné úrovni jako Aňa Geislerová v Requiemu pro panenku.

Ve filmu se svléká poměrně dost, nezdá se, že by jí nahota činila problémy. Zrovna tak autenticky se jeví pro české filmy dost vzácné sexuální lesbické scény, které si Olszańska před kamerou střihne s Marikou Šoposkou a poté ještě s jednou nejmenovanou herečkou. Michalina však boduje i v jiných ohledech. Při natáčení asi musela vyčadit plíce, cigaretu má kromě pár výjimek snad v každé scéně. Také předvedla, jak hlasitě se umí vzpouzet, když jde o život. Výjev, v němž ji dva svalnatí bachaři násilím táhnou na popraviště a Olga se jim atavisticky snaží bránit, patří vůbec k těm emočně nejvypjatějším a nejvíce zneklidňujícím; znepokojuje snad ještě víc než samotná ústřední epizoda s náklaďákem na třídě Obránců míru.

Zajímavé je, jak se celý film obejde bez doprovodné hudby. Na soundtracku se objeví pouze pár nahrávek z alba Konvergencie od slovenské art rockové skupiny Collegium Musicum, která byla zkraje 70. let na vrcholu hudební dráhy. Dlouhé scény bez replik jsou při absenci hudby strašidelně tiché, skoro to vypadá, že by skladby na pozadí rušily. Cenu za nejlepší hudbu si tak snímek na příštím předávání cen Český lev nejspíš neodnese, mohl by ji ale získat za nejlepší kameru, o kterou se postaral Adam Sikora, držitel Českého lva za kameru v krimifilmu Davida Ondříčka Ve stínu. Výborně natočil automobilové scény, kdy se filmuje ze zadního sedadla a diváci tak Olžin obličej mohou spatřit ve zpětném zrcátku. Nejvíc se však vydařily záběry sledující silnici z kapoty vozidla. Černobílé provedení snímku sluší a ještě umocňuje silně deprimující atmosféru.

Kostýmy prý tvůrci vykupovali od veřejnosti a nakonec se jim povedlo sehnat pěkné kousky oblečení velmi jednoduchých střihů a zřejmě i barev, díky kterým opět narůstá autenticita dramatu. Film má být sice historický, tento účel také díky dobovým reáliím naplňuje, jeho příběh se ale může odehrávat kdekoliv a kdykoliv. Zřejmě z tohoto důvodu si získal publikum na prestižním festivalu Berlinale. Žánrově zčásti spadá do psychologických dramat a (nejen díky černobílému vzhledu) tak trochu evokuje i film noir.

„Svět nemá žádnou hodnotu,“ prohlašuje Olga Hepnarová ke konci filmu a člověka nutí k zamyšlení, jestli myslí svět obecně nebo jen svůj malý vlastní svět. Je jasné, že izolovaný, dalo by se říct marginální člověk, byl pro socialistickou ideu a nastoupivší normalizaci nepohodlný. Olga se ve snímku Kazdy a Weinreba prezentuje jako mučednice, k nějakému bližšímu vysvětlení jejích trýznivých pocitů však mimo její slovní výpověď nedochází. Film vyznívá spíš tak, že Olga si své problémy masochisticky vytvářela sama a o odbornou lékařskou pomoc vlastně moc nestála – před hlavním líčením nakonec žádá svého obhájce, aby o ní před soudcem nemluvil jako o duševně choré. Oproti tomu ve výborné knižní předloze Romana Cílka Oprátka za osm mrtvých je popsána jako mnohem citlivější. Jaká tedy ve skutečnosti byla její osobnost? To už se dnes bohužel asi nikdo nedozví…

Kdy a kde dávají film: Já, Olga Hepnarová

18.3.2016 | Kristýna Čtvrtlíková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout