• Iveto, proč jste se rozhodla zpracovat téma tak náročné, jako je ztráta dítěte?     

Iveta Dušková: Nebylo to moje téma. Přišly za mnou ženy ze spolku Dlouhá cesta, že by měly touhu vytvořit divadelní představení ze svých prožitých příběhů.

• Co bylo zpočátku nejtěžší?

Rozhodnout se, že do toho jdu.

Nejprve jsem se ptala sama sebe, jestli to vůbec zvládnu, jestli zvládnu zpracovat nejen téma, ale i práci se ženami, které si prošly takovým traumatem, a jestli i ony budou schopné to psychicky zvládnout. Ale pak jsem si řekla, že je to výzva.

• Měla jste během zkoušení nějakou krizi, kdy jste si nevěděla rady a chtěla jste to vzdát?

Nejtěžší pro mě bylo začít psát scénář. Trvalo půl roku, než jsem se do toho pustila, než sem začala mít pocit, že vím kudy.

Ve scénáři jsou zastoupeny všechny možnosti odchodu ze života: sebevražda, nenarozené dítě, smrt dítěte po dlouhé nemoci i nešťastnou náhodou. Jednotlivé příběhy založené na obrazech a gestech se prolínají a ze střípků se nakonec poskládá celková imprese: jak ženy prožívají tak hlubokou ztrátu, tak tragickou událost, jak se k ní postaví a jak s ní dokážou dál žít, jak se s ní vyrovnávají a jestli dokážou znovu najít v životě štěstí. To mě zajímalo už na začátku: jestli se to vůbec dá překonat a jakým způsobem.

• Co Vás na práci s neherečkami nejvíce bavilo?

Setkávání se a hledání. Vždycky jsem se na holky moc těšila. Na jejich štěbetání, na jejich denní trable. Před každou zkouškou se nejprve uvařil čajík, každá přinesla něco na zub a pak, když se vše důležité probralo, se začalo zkoušet. Někdy ta přípravná čajová fáze byla dlouhá a já už si říkala: měly bychom zkoušet, ať něco uděláme - ale tahle fáze byla stejně důležitá jako ta na jevišti. Sžívaly jsme se, poznávaly a ladily. 

• Pro jaké diváky je představení určeno, koho myslíte, že tématem oslovíte?

Chtěly bychom dát naději, že je možné tuto těžkou situaci překonat a znovu nalézt radost ze života. Ale samozřejmě to vyžaduje neuvěřitelnou vnitřní sílu a pochopení. Najednou vidíte, jak se velkým utrpením člověku „rozšiřuje“ srdce, že vnímá život úplně jinak. Vědomě, hluboce, odvážně, naprosto nesobecky a nesebestředně. A koho oslovíme? Všechny, kteří mají odvahu nahlédnout na toto silné a tabuizované téma.

Divadlo je o společném sdílení zážitku. I tom traumatickém

"Občas jsem měla pocit, že bych ráda někomu sdělila, co jsem prožívala, ale mnohokrát jsem se přesvědčila, že slovy to nelze. Slova prostě nestačí. Divadlo znamenalo novou možnost zpovědi někomu anonymnímu - tam, v té tmě, za reflektory, " říká jedna z protagonistek Bohdana Kovalová.

"Hraní pro mě byl další stupínek na mé cestě k sebejistotě. A navíc mám při hraní mimořádný pocit napojení na mého syna. Myslím, že on v tom hledišti někde sedí a usmívá se. Zcela určitě."

"Krize byla, když jsem měla dojem, že se nikdy nenaučím mluvit zřetelně a nahlas, že se nenaučím mluvit při pohybu, že si nezapamatuji text. Nechtěla jsem být fušerem. Díky podpoře Ivety a ostatních žen jsem to snad překonala, i když pochybnosti asi budou stále. Občas tomu raději říkám pokora," přibližuje další neherečka Zuzana Hrušková.

Jaké je ale poslání takového představení?  "Představení by mohlo přiblížit, co rodiče, kteří ztratí dítě, prožívají, co potřebují a co vůbec ne. Nabízí naději, že život se dá žít dál, i když část bolesti zůstává. Kromě toho, že je v představení smutek, je tam také život, radost, humor, láska, naděje. Diváci si tam mohou najít každý něco pro sebe. Oslovíme všechny ty, kdo se nebojí přijít," uzavírá Zuzana Hrušková.

Děkujeme produkci divadla Kampa za poskytnutí materiálů k sepsání tohoto článku.

12.3.2016 | Elisia Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout