DEN 3, část druhá (STŘEDA, 28.7.)

Dnešní večer z filmového hlediska se rozhodně vydařil. Ostatně od polské kinematografie jsem žádné zklamání nečekala. Film Nula svou konstrukcí připomínal Lásku nebeskou, aneb propletené osudy lidí, kteří se neznají, ale mají mnohem víc společného, než by se zdálo na první pohled. Příběh každé konkrétní osoby byl propracován do posledního detailu (až jste na konci žasli, jak vše do sebe perfektně zapadá) a osud jednotlivce v nejlepších tradicích polského filmu obsahoval jedno velké tragično. Příběhy bohatých a chudých, zamilovaných a zoufalých, věřících a vzdávajících se naděje se odehrávaly během dvaceti čtyř hodin, a konec, v němž se zrcadlil úplný začátek filmu ovíjel snímek obručem nesplněných přání.

Svou slabost k filmům natočeným v Rzeczpospolite Polsce otevřeně přiznávám, a proto nebudu skrývat ani to, že  poruším svůj původní plán odjet do Prahy už ve čtvrtek a vyrazím zítra na film doporučený distributorem před začátkem Nuly - řeč je o Druhé straně mince, rýsujícím osud jedné rodiny složené ze tří ženských generací na pozadí zuřícího ve Waršavě stalinismu.

Co se improvizovaného prodloužení pobytu v Uherském Hradišti týče, musím uznat, že je setsakramentsky těžké odhodlat se k návratu do reality - LFŠ je festival tak trochu jiný: pohodové místo setkávání kamarádů (starých a nových), letní nálady a rozmarného chování. Z pohody se vrací velice těžko, a tak o tom to vždycky je: užit si co to jde a těšit se na shledanou.

P.S. Divadlo jsem si dnes opravdu neodpustila - ve stanu mě čekalo představení mého oblíbeného Vosto5 s lákavým názvem Teatromat. Jako milovnici slavného českého kinoautomatu novinka letošní sezony mě rozhodně zaujala. Nápadití jako vždycky, Petr, dva Ondřejové a tentokrát i "host" Petra Nesvačilová předvedli ten nejlepší teatromat, který máte možnost (a tu máte jenom v divadle Vosto5) naživo spatřit a jehož spoluúčastniky se můžete stát. Obávám se, žeo osudu Alenky vydavající se z Českých Budějovic na cestu za slávou do Prahy bylo rozhodnuto už na začátku představení, ale s ničím nesrovnatelný pocit, že spoluvytváříme příběh, rozhodně stojí za to někdy vyzkoušet.

DEN 3 (STŘEDA, 28.7.)

Dnešek bude o něco volnější – na první film vyrážím až večer, a teď se naskytuje ideální příležitost zjistit, co se v Hradišti děje, když většina návštěvníku je schovaná po kinosálech. S každým dalším dnem je na Slovácku tepleji, s dnešními dvaceti třemi stupni všichni méně aktivní filmoví nadšenci vylézají na zahrádky kaváren a do parků. Z gastronomické stránky LFŠ je víc než rozmanitá: nabídka zde je široká a ceny na pražské (a i karlovarské) poměry podprůměrné. Je libo kukuřici s máslem, plněný bramborák, pizzu – nejen pochutiny české kuchyně jsou zde k dostání i přes noc. Dokonce pekárna prodloužila na dobu festivalu otevírací dobu do dvanácti, už nemluvě o kavárnách a hospodách s personálem trpělivě čekajícím na odchod posledního hosta (není výjimkou, když tzv. „posloední“ host odchází rovnou na první ranní film. Ze zábavných aktivit se tu přes den bohužel nenaskytuje moc příležitosti (proč ostatně, když návštěvníci buď dospávají nebo se aktivně přemisťují z kina do kina): v nabídce je akorát stánek výroby placek na náměstí Míru těšící se enormnímu zájmu tvořivějších duší. O to bohatší je program večerní: od čtvrté odpolední to v Hradišti začiná pěkně nahlas a pěkně všude – koncerty, divadlo (které mě dnes rozhodně nemine) nebo slavné „doupě“ všech relaxujících klub Mír jsou hlavními lákadly návštěvníku LFŠ.

DEN 2, část druhá (ÚTERÝ, 27.7.)

Třetí snímek ze sekce Nový latinskoamerický film (evidentně je již jasné, kterým směrem jsem se začala na LFŠ ubírat) shodou náhod byl také o dětech, ale výjimečně i PRO děti. Příjemný a optimistický zážitek se do Hradiště dostal z daleké Kolumbie ve spolupráci se Cervantes Institutem. Neviditelné děti - snímek o malých s myšlenkami dospělých, a o dospělých, chovajících se jako malí. Tří osmiletí kamarádi touží po tom stát se invisible, přičemž každý má - jak jinak - vlastní ušlechtilý důvod, proč se odhodlá k uskutečnění obřadu černé magie. Důvod nejušlechtilejší - neopětovaná láska, respektive možnost si aspoň očuchat favorizovanou sousedku - má hlavní hrdina Rafael, od kterého se máme čemu učit: rozvážnosti, moudrosti a nápaditosti chybějící mnohým dospělým. Snímek úsměvný a nabíjející pozitivní energií přibližuje divákovi Kolumbii konce padesátých let, ale jelikož je nahlížen optikou dítěte, z pohádky vyproštěni nebudeme. Je nezbytné upozornit, že černá magie nezná slitování, a o mrtvé slepice či utopené kočky rozhodně nepřijdete – tak slabší povahy si to můžou před začátkem ještě rozmyslet. :)

Do třetice všeho dobrého – říkám si a těsně před půlnocí se vydávám na Hadewijch (českou verzi názvu ještě zdobí jaksi „nezbytný“ dodatek: mezi Kristem a Alláhem – evidentně pro ty, komu název bez důrazu na náboženské zaměření filmu přišel příliš neutrální). V Praze se filmu velkého ohlasu nedostalo – šel do distribuce před několika měsíci a pár kopií si koupila jen menší (a alternativnější) kina. Není se čemu divit – Hadewijch je zkrátka zážitkem pro ty největší filmové labužníky. Při úvodní řeči (kterou tentokrát pronesla žena!) jsem zažívala silný pocit deja vu. "Pomalé záběry, absence hudby, neherci excelující v hlavních rolích" – to vše mně připomínalo včerejší zážitek z Tichého světla, bohužel ani tentokrát se neobešlo bez subjektivního názoru. Jistá, že teď jsem připravena opravdu na všechno, jsem vstřebala komentář se stoickým klidem a ponořila se do světa Céline, dívky toužící se stát jeptiškou. Pocity z filmu nakonec byly celkem rozpačité: téma náboženství přece je něco úplně jiného, než láska ženatého k nezadané (vše již bylo řečeno a vše už bylo kolikrát vysvětleno), a proto více akce a méně zpomalených pohybů a mlčení by nebylo na škodu. Ostatně otázka víry a nevíry vždycky vzbuzuje rozporuplné reakce, a i na značně unaveném publiku to bylo znát: hrdinka otevřeně se přiznávající, že miluje Ježiše a je tu pro něj, u některých vyprovokovala smích, u jiných pohoršení a nepochopení. Francouzský režisér Bruno Dumont se libuje v komplikovaných příbězích vyvolávajících rozpačité emoce – říká se však, že nejnovější výtvor autora známého především díky snímku Twentynine Palms je tím nejdecentnějším, ale na druhou stranu nejméně stravitelným kouskem. Což, Hadewijch je film minimálně tak zajímavý, jak komplikovaný, tak meditativní, jak rozrušující.

Dnes nakonec bilance pouhých tří filmů, ale vstřebávání zážitku z takhle působivých kousků poněkud trvá, takže lepší méně, ale lépe. :)

DEN 2 (ÚTERÝ, 27.7.)

Včera, když jsem si říkala, že těžší filmový zážitek na mě teprve čeká, jsem se nemýlila. Nemohla jsem však tušit, že mě potká už pět minut po skončení toho předchozího.
Pokračujíc v sekci Nový latinskoamerický film, jsem se uvelebila v sedačce Slováckého divadla, nejpohodlnější ze zatím vyzkoušených, a po úvodní řeči (tentokrát krátké a trefné) producenta se ponořila do podsvětí Buenos Aires s vtipným názvem Pizza, pivo, kouř. Podle toho, co se ozývalo v sále před začátkem promítání, sedící vedle mě očividně taktéž byli naladěni spíš na odpočinkovou komedii, než drsný film o čtyřech kamarádech-lupičích s honičkami, přestřelkami a následným úmrtím všech hlavních - a nakonec přeci sympatických - protagonistů.

Dnes jsem si vzhledem k celkem traumatizujícímu, co se duševního zdraví týče, prvnímu dni, naordinovala relaxační program. Takže stranou šly naplanováné  Panelové vztahy od Bély Tarra (génia nechávám na dny větší duševní pohody :) ), a já jsem se vydala na ne příliš známý, šest let starý výtvor českého režiséra Ivana Fíly Král zlodějů. Ve snaze uvidět něco pozitivnějšího a klidnějšího jsem se shodou náhod dostala na film úplně jinačího rázu. Drama o sourozencích z Ukrajiny, kteří se ocitli v roli "vyvolených" malých cirkusáků a dorazili s charismatickým Carusem až do Západního Berlína, se naráz mění z pohádky o nalezeném štěstí daleko od domova na srdcervoucí příběh o dětské naivitě a nelítostnosti dospělých. Film natočený v koprodukci čtyř středoevropských státu s ruskými a německými (a vynikajícím jugoslavským Lazarem Ristovskim) herci se vyznačoval drsnými scénami násilí (kterému jsem se šťastně vyhnula ve včerejším Tichém světle), vysokým počtem zubožených a zmrzačených postav a spoustou sprostých rusko-německých výrazů z dětských úst. Život sice není žádná pohádka, a o tom nás přesvědčuje zhruba 50% filmů (dalších 50% se snaží přesvědčit o opaku), ale násilí konané v TOMTO filmu na kupovaných a prodávaných "suvenýrech" ze zemí třetího světa mě maximálně pobouřilo. Tím nechci říct, že jsem něměla ponětí o existenci nelegálního trhu s dětmi, nebo že se mě snímek hluboce dotknul, tím chci spíš vyjádřit své pohoršení a rozrušení ze ZPŮSOBU zobrazení této reality. Král zlodějů se rovnal třikrát přemrštěnému, podbarvenému krví a naprosto zbytečnou krutostí Milionáři s chatrče bez happy endu a jakéhokoli poslání. Ivan Fíla, který si svou Leou vysloužil oblibu v České republice, tentokrát bohužel zklamal: některé scény byly natolik přehnané, že působily tak, jakoby se režisér uchýlil k maximálnímu počtu extrémů a všech možných zdivočelosti, jen aby připravil pro diváka působivou podívanou. I když stačil jenom povedený scénář...

Král zlodějů, možná především díky bezprostřednímu Yashe Kultiasovovi v roli bystrého a radostného Barbua, nenechal žádného diváka v klidu - aplaus byl zcela zasloužený - násilí však bylo zcela sebeúčelné a počet smrtí přesahoval hranice reality, o zobrazení které - zdá se - Fíla usiloval. Na debatě s režisérem jsem už nesetrvala, možná až tam by se mi dostalo vysvětlení divného a nepochopeného, ale v Uherském Hradišti se konečně rozjasnilo, a tak jsem se vydala na procházku podél Moravy. Ubožáci a zohavené děti z čerstvě zhlédnutého snímku mě bohužel pronásledovali až do filmu následujícího.

P.S. Dnes máme šanci potkat v davu Radima Špačka, jenž dorazil do Uherského Hradiště prezentovat svůj nejčerstvější film Pouta (podle prozatímních statistik se opět předpovídá fronta do nekonečna).

DEN 1 (PONDĚLI, 26.7.)

Zatím největší nával byl zaznamenán na českých kvalitách sezony 2009/2010 - Kuky, Katka a Mamas & Papas se mohly pochlubit promítáním v největších sálech Uherského Hradiště a dlouhou frontou už půl hodiny před začátkem (v jedné z nich byl přistižen další tzv. "host"). Jiná zvláštnost LFŠ: před filmem se vám nenabízí upoutávky na další filmové "výrobky" - ty můžete zhlédnout během chvíle obsazování sálu - ale "mistrovský" projev uvaděčů. Ten tajemný (povětšinou i neznámý) MUŽ (ženy při této činnosti zatím přistiženy nebyly) před začátkem promítání vždycky prohodí pár slov o tvůrcích či filmu samotném, což je dosti často na škodu - některé scény (nebo postavy) byste rádi rozluštili sami, bez doprovodu něčího často subjektivního názoru.

Jako hlavní potvrzení napsaného výše můžu uvést příklad mexického filmu Tiché světlo. Po stručném, ale nepovzbuzujícím popisu uvaděče spousta naladěných diváků hned opustila sál, což dle mého názoru určitě nebylo dobré rozhodnutí: pomalu plynoucí děj filmu nebyl tak obtěžující, jak nás přesvědčoval vtipkující pan s mikrofonem, a příběh lásky ženatého muže k jiné ženě se vyvíjel na pozadí přírody a dlouhých západu i úsvitu celkem přirozeně a harmonicky. Podobný snímek se nenaskytuje k vidění každý den, o to větší je to škoda pro filmového fanouška zmeškat zajímavou zkušenost. Mexický režisér Carlos Reygadas libující se v naturalismu a scénách otevřeného násilí (to první z filmu bylo cítit každým coulem, druhé do harmonického prostředí přívrženců mennonitské církve naštěstí nezapadalo) natočil svůj třetí celovečerní film o náhlém přívalu citů. Jelikož režisér spolupracuje převážně s neherci, můžeme i v Tichjém světle pozorovat absolutní absenci emoci v tvářích lidí a absolutní přirozenost každého krátkého (co se obsahu týče), ale roztaženého občas i na desítky minut dialogu. Syrovost filmu se tentokrát odrazila v říši postav: pomalé záběry zblízka (těžko říct, co vyprovokovalo větší šepot v sále - scéna dvouminutového polibku nebo minutová ukázka dojení krav) přiotevřely povahové rysy přislušenců málo známého náboženství, které se nedaly určit prostřednictvím mluvy nebo chování. To vše pomáhalo divákovi buď k většímu soustředění na vnitřní svět hrdinů filmu, anebo naopak k rozptylování na všechno dění okolo nich: ať už na padající cedrový list nebo pomalu (ostatně jak jinak?) plynoucí mraky. Zatím hodnotím Tiché světlo jako rozhodně nejkomplikovanější filmový zážitek, ale věřím, že během festivalových dnů se dostanu i do větších rozpaků.

DEN 0 až 1

V neděli okolo desíti večer, kdy jsem dorazila na cílové místo, Uherské Hradiště žilo. Ale trochu jinak než normálně v době konání LFŠ. Vzhledem k o něco chladnějšímu počasí, než je tu zvykem, návštěvníci festivalu a domácí (lidé z přilehlých obcí se během festivalového týdnu taktéž sjíždějí do Uherského Hradiště, hlavně proto, že je to široko daleko jediné místo, kde existuje možnost se zapojit do víru nočního života i pozdě večer ve všední den) místo parků a letních kin se zahřívali v přeplněných barech a hospodách. Prodejna lahodného jihomoravského moštu v rámci zkvalitňování služeb se rychle přizpůsobila novému režimu neletního fungovaní LFŠ a přeorientovala se z páteční nabídky studeného na nedělní nabídku horkého moštu, a tak zájemců je pořád dost. Ovšem vyprázdněné ulice po celodenním dešti změnili Uherské Hradišti k nepoznání, minimálně co se proslulé atmosféry LFŠ týče. Nedostatečně optimistický obraz, ale večer po dešti je zkrátka večer po dešti, soudit budeme až zítra.

V pondělí to všechno vidím z jiné (o hodně světlejší a radostnější) stránky. A tak když v devět ráno můžu říct, že se festivalové město hýbe, tak v jedenáct tu život doslova teče proudem. Za záplavou kol (nečekejte na nich uvidět jenom místní, nemálo návštěvníku si tento způsob přemísťování v Hradišti oblíbilo) pozoruji spoustu pospíchajících na projekci - někteří vypadají dostatečně odhodlaně, na tvářích jiných je hned vidět, že doufají dospat to, co nenaspali přes noc. Z doporučení známých vím, že na některé filmy se vyplatí přijít klidně i o čtvrť hodiny dřív - zájem je opravdu enormní - a proto raději nespoléhám na volnější režim ranních promítání. Rada se osvědčila - Slovácké divadlo zdobí nápis "Plně obsazeno". Není se čemu divit: Puškvorec (v polském originálu Tatarak) v Česku oblíbeného Andrzeje Wajdy je lákavou kořisti pro návštěvníky: je to jedna z mála novinek uváděných na LFŠ (do kin dorazí až v lednu 2011).Ostatně Wajda je režisér, který zatím ani jednou nezklamal. Puškvorec se dá popsat jako drama pronikající do hloubě lidské duše, zkoumající minulost, jež navazuje na současnost a prorokuje budoucnost. Mistrovský snímek, ve kterém exceluje polská hvězda zářící už několik desetiletí Krystyna Jandová, se odehrává ve dvou rovinách: filmové (tragické) a biografické (tragické dvakrát tolik). Krystyna Jandová se odhodlala k upřímné zpovědi, která doslova vyráží dech. Smrt manžela (Edwarda Klosinskeho, Wajdova dvorního kameramana, kterému je ostatně celý film věnován) na rakovinu plic, již herečka zažila během natáčení, se těsně proplétá s příběhem smrtelně nemocné Marty, kterou Jandová ve snímku ztvárnila.

Cestou na oběd vidím několik lidí s akreditaci typu "host", což je dalším důkazem faktu, že Letní filmová škola je jedním z těch nejotevřenějších festivalů odehrávajících na území České republiky, a že známé osobnosti se tady neschovávají v přepychových hotelech nebo za zatemněnými skly automobilů, ale vyskytují se mezi diváky, klidně i u stánku s moštem. Začínám počítat...

26.7.2010 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout