„Problém je, že samota není diagnóza...“

Režisérka Barbara Herz se ve své tvorbě zaměřuje na inscenování autentických příběhů. Neklid je tedy založen především na reálné výpovědi ošetřovatele Jana, který se v Bohnicích staral o těžce postiženého Ivana. Ivan celý svůj život strávil v ústavech a léčebnách a samota, jíž tam byl vystaven, jej vedla k sebedestruktivnímu chování. Inscenace však není pouze o Ivanovi, ale také o životních podmínkách ošetřovatelů, jejich otupělosti, ale i velké oběti a především o lidské samotě.

Aby byl zážitek ještě autentičtější, představení začíná už ve foyer divadla. Odtud nás představitel ošetřovatele Jana, Dalibor Buš, jako účastníky exkurze v léčebně zavede do sálu, rázem uklidní chaos přesunu a příběh začíná. Inscenace je silná a velmi dojemná, pracuje s různými typy inscenování, od epických komentářů po realistický styl. Autenticitu pak doplňuje i zapojování diváků, když jim herci např. rozdávají hrnky s kávou.

„Tady člověk dřív umře, než odtud odejde.“

Doménou inscenace jsou vynikající herecké výkony všech představitelů. Ať je to Dalibor Buš jako životem strhaný, ale stále laskavý Jan, nebo mladý Mark Kristián Hochman, který naprosto věrně ztvárňuje autistického pacienta. Nad ostatními však ční Ondřej Jiráček, který se do role postiženého Ivana natolik ponořil, že svými skřeky, pohyby a dokonalými výrazy tváře dokázal obecenstvo uchvátit tak, že nejeden divák na konci neudržel slzy.

Jedinou slabší částí inscenace je scéna, která se najednou mění na jakousi operní grotesku a herci zpívají příběh o dívce, která v léčebně kdysi zemřela. Inscenátoři se nejspíš snažili už tak velmi těžké vyprávění na chvíli odlehčit, provedení však nebylo úplně šťastné a na mě působilo spíše rušivě.

Když se svět zpomalí...

Neklid je těžká a dojemná inscenace, během níž zapomenete, že nesledujete realitu, a je tak nabitá silnými myšlenkami, že na nic budete ještě dlouho (a nejspíš v depresi) myslet.

(foto: Petr Chodura)

7.12.2015 | Pavla Haluzová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout