Poněkud silnější vliv na důraz v rámci celého představení klade hudba. Muzikální vložka spolu se všemi konotujícími atributy vytváří silné specifikum celého představení, a to včetně tanečních variací. Umění protagonistů tak vyžaduje i prvky kabaretního umu, nejen groteskní mimiky či klidnějších poloh.

Další zvláštnosti se dopustil Marthaler při vytvoření takřka statické scény, což může působit poněkud rušivě v době flexibilnosti a neukotveného přemisťování předmětů z místa na místo. Přenese tak hru do dávno zapomenutých končin ztišení a zklidnění pro větší požitek i prožitek tady a teď.

Pokojně dojemné plynutí třaskavé melancholie

Ve scénografickém balíčku nalezneme kulisy hotelového pokoje s parádní postelí velikosti King size v nebesky modrých barvách, které z obou stran pódia odkrajují jen barevné megapugety květin načechrané na kopiích miniantických sloupků. Zpomalený chod jeviště s tyrkysovou ložnicí dolaďuje křeslo rovněž v modrém potahu po levé straně a klavír.

Hudbou vše začíná i končí. Muž ráno vstane z postele a velmi rozvážně se obléká za dynamických popěvků z pozitivní psychologie. Vše je krásné a těší se na den. Obejde skříně a ocitne se z druhé strany u hudebního nástroje jako pianista. Zpívá a hraje. V tu chvíli se objeví na scéně i manželská dvojice, která se postupně v růžové zamilovanosti a veselosti chvílemi proplétá s postarší dámou.

I´ll be there, just call my name

V parodicky jemném uchopení se pohybují před diváky čtyři postavy v různě rytmizovaném duchu. Obaš se přimotává procházející stařenka s luxusní, letitou, kabelou. Občas usedne sama, pár zmizí a pojídá drbátkem, připodobňujícím čínské hůlky, špagety přímo z kabelky. Velmi překvapivý moment obohacující dílo o jeden z mála nadstandardních vtipů.

Chvílemi stařičká postava něco hledá, ať už léky nebo vzpomínky. V jednu chvíli otevře skříň, v níž zbývající figury zapějí (zpěváci Tora Augestad a Michael von der Heide). Otvírá a střídavě zavírá dvířka, zprvu vyděšená, nakonec se přidává k radostnému zpěvu. Krom pěvěckých čísel herci mnoho nenamluví, což prohlubuje efekt jakési záměrné spirutuality, přestože místy může uvrhnout publikum až ve svíravou rozpačitost z neúměrně natažených momentů.

Zdá se, že jak čas plyne, tak si režisér doslova vychutnává tyto mezičasoprostorové momenty a jejich působení skrze energii.

Noty času a proměny biologie

Sdělení hry se však vybičuje k jasnému záměru v propojenosti kouzla života v trvalém umírání a uvadající krásy. Láska jako jádro, které se ovšem musí prožít včas, nelze čekat na stáří. Nebo na co vlastně? Proměna zázračného mládí, jež se plíživě rozpadá, zde nevyzní jako klišé, ale naopak velmi důrazně apeluje na kvalitní introspekce. Je na vše příliš brzy? Až do smrti?

Paradoxně její vážnost vyzdvihují právě komediální momenty, jenž zdánlivě tíhu života zlehčují. Ať už se jedná o verbální vsuvky typu: Existují stojany na noty, které ještě neviděly jedinou notu z úst již odkvétající ženy v letech. Nebo podtrhuje nejen číhající smrt z důvodu lásky, ale právě i životního poslání či všech odkládaných vášní. Proč by zpěvačka měla čekat až do důchodu, než zapěje? Podívejte na Madonnu, taky nepatří nejlepším vokalistkám, ale nikdo jí nebrání veřejně vystupovat. Snad i záměrně proto v jednom z tanečních čísel Tory a Michaela coby páru Fred Astaire and Ginger Rogers umně všechny o hlavu převyšující plavá Tora karikuje Madonniny kreace ze známého videoklipu Vogue, ježto prokládá znakovou řečí.

Samozřejmě kompletní výstupy provází i vkusně a vhodně doplňující civilní kostýmy. Sny, ticho, klid, absurdnost konání, výsměch života, okoralá nuda v gestech noci i dne, přemíra grotesky i nečekané vtipy, s hřejivými záškuby energických vytržení ze staromódního toku žití. Rutina i veselé kontrasty všednosti. To vše v jednom balíčku s mnoha implicitními podprahovkami. Jen některé prostoje působily až příliš dlouze a přehlušily tak jinak velmi zdařilý kus. Nejpůvabněji a nejpoveděněji zaujala skvostná tanečněhudební čísla.

28.11.2015 | Ingrid Artezz Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout