Hra z pera aktuálně se na výsluní vyhřívajícího Jana Krause si v roce 1994 vysloužila 2. místo v dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka, hned rok následující si odbyla svou premiéru na prknech Divadla na zábradlí a i přes existenci i léta trvajících přestávek se – aktuálně již v prostorech Divadla Kalich – hraje dodnes. Nabízí se otázka, zdali je její úspěch zapřičiněn jen datem vzniku a přesným zásahem do tepu doby - divokých devadesátek poznamenávaných přítomnosti všemožných kriminálně-podnikatelských živlů, o jejichž reflexi se hra snaží - v kombinaci s jistou dávkou setrvačnosti, nebo text dosahuje hodnot daleko trvanlivějších a univerzálnějších. 

Samotný příběh dává hned od počátku důrazně vědět, že hlavní slovo zde povede výrazná porce nadsázky. Zchátralý byt, v němž se celý odehrává, se stává svědkem nuzného života manželského páru, kteří jej obývají společně se svým podivínským (snad) kamarádem. Situace se však má otočit s příchodem ruského bohatýra Jorgeho slibujícího zmíněným nemalou provizi za svou účast v kšeftu, který má do čistoty podobně daleko jako pleny novorozeněte. Právě jeho nástup na scénu za sebou nechává lehce upachtěný úvod a nastoluje dynamický mustr, kterého se inscenace zarputile drží až do úplného závěru. Nutno říct, že Jan Kraus si s humorem - byť nikterak komplikovaně komplexním - rozumí. Absurdní a víceméně dobře vypointované scénky, do nichž jednotlivé postavy staví, jím vysloveně srší.

Kromě zdárně zvládnuté (pohříchu jen prvoplánové) komické stránky věci toho však inscenace příliš nenabízí. A ačkoliv se dopředu nepřímo, spíše jen tak nesměle proklamovalo, že půjde o něco víc (a vlastně k tomu svádí i poměrně prestižní cenou se pyšnící text), pravda leží zcela jinde. Salvy smíchu jsou v tomto případě pouhou Potěmkinovou vesnicí – plakátem ukrývajícím prázdnou díru ve zdi; o svědectví bouřlivé porevoluční doby či do hávu grotesky oděné úderné satiře nemůže být ani řeč – na to je text až příliš plytký a soustředěně drnkající pouze na humornou strunu.  

Vyloženě se nabízí srovnání s výborným Osiřelým západem, který Bezruči představili v rámci loňské divadelní sezóny. Oba kusy sice spojuje jméno aktuální umělecké šéfky souboru na pozici režisérky, využití nemalé míry vulgarit a určité teatrální syrovosti, přesto je to právě hra z pera britského dramatika Martina McDonagha, která díky své krásně drsné poetice a skutečné vrstevnatosti vítězí – a to na totožných prknech – rozdílem nikoliv koňských délek, ale rovnou několika stájí.

Nutno říct, že vina za pro recenzovanou inscenaci ne zcela lichotivý výsledek srovnání leží na bedrech prvotního výběru titulu. Spílání samotným tvůrcům není zcela na místě, neprodukují výraznější chybu a především herecké výkony lze směle označit za výtečné. A budu-li konkrétní, tak ač Ondřej Brett již poněkolikáté dokazuje, že patří mezi největší (nejen) ostravské komediální talenty, Jan Vlas působí dojmem, že se pro výrazně stylizované podivíny snad narodil a Kateřina Krejčí exceluje v další roli až nelidsky chladné postavy, největší část pozornosti obecenstva si tentokráte pro sebe uzurpuje Dušan Urban, jehož ruský mafián Jorge představuje dokonale ztvárněnou karikaturu kriminálního živlu.

Úvodní foto: Petr Hrubeš

17.10.2015 | Adam S. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout