Je čas podtrhnout ty nejzajímavější a především poděkovat alespoň zmínkou těm neprávem přehlíženým. Pochval bych za letošek rozdal poměrně dost, ale úplně všechno pozitivní není. Kouzlo areálu se ne zrovna bezúspěšně snaží zamordovat burácející stanoviště hlavních partnerů festivalu. Česká spořitelna už v tom není sama. Zdravíme Jacka Danielse a děkujeme za monstertruck plný tuctového devadesátkového rocku. Takovou atrakci jsme nepochybně potřebovali. Korunu krále nevkusu si vyzvedněte u kontejnerů. Ostravský hudební kolos s sebou bohužel vozí i festival reklamy a s hostitelem naneštěstí narostl i parazit. Palec nahoru za protipól v podobě provizorního antikvariátu. Miluji hluk z pódií i v té nejsyrovější podobě (Swans třeba každoročně), ale nemusí mi řvát do ucha reklama, když si kupuji palačinku.

Mé první kroky s páskou na ruce mířily sebejistě k Fullmoon stagi, kde pro mě festival zahájil Jiří Imlauf a jeho Houpací koně. V tuzemských vodách jsem se dlouhou dobu beznadějně topil a první tempa mě vlastně poměrně nedávno naučil právě Fullmoon. Během úvodních dvou skladeb ústecké čtveřice pochopím, že v těchto místech, lehce stranou od hlavního dění, letos strávím ohromné množství času. Fullmoon stage neměla slabší den nebo výpadek v programu a zachraňovala i jinak nečekaně tragickou neděli, kdy na jiných pódiích headlinovala šeď. Navíc k sobě tohle pódium přitahovalo lidi mne nejbližší. Tady byla moje základna a tady je místo pro nejsrdečnější pochvalu a díky. Zážitkem par excellence budiž rocková špína v podání britských Gallon Drunk. Z řetězu utržená vzpomínka na Grindermana. Nick Cave plave v koktejlu s Davidem Lynchem. Příval energie vytvořil z malého jména velký boom letošního ročníku. A kolik nás tam stálo? Čtyři stovky? Pět stovek? Každopádně ne dostatek.

Ale ještě malý úkrok zpátky k tuzemsku. Výběr jmen z české scény se letos produkci Colours bez debat vydařil. Rozmanitá škála od Kalle, přes duo Tvrdý/Havelka až po Hanbu dala okamžitě zapomenout na podivné pokusy předchozích ročníků s rádiovými halekačkami. Letos chyběl akorát Vašek Stratil a jeho hity. Jinak z tohohle pohledu absolutní spokojenost.

Specifickou kapitolou aktuálního ročníku je elektronická hudba. Žánr, jemuž doposud Ostrava příliš prostoru neposkytla. Jenže zajímavých jmen se na téhle scéně nakumulovalo za poslední roky tolik, až to v hrnci bouchlo a všechno se to rozlilo po Dolních Vítkovicích.

Žádné jiné slovo se v programu letošních Colours neobjevovalo tak často jako „elektro“ a na škodu to rozhodně nebylo. Jen se rozpínejme, samostatné podium nestačí.

Vedro jako v Kongu a já stále běhám areálem a hledám další beaty. Hned úvodní večer jako perfektní příklad. Polští Bokka stojí někde na pomezí Goat a The Knife, obé dobře známe, a ač jsou jménem čerstvým, velká scéna jim sedla. Přicházel jsem k jejich setu s nadějí, že to „snad bude fajn“, a odcházel s tím, že si to za dva měsíce v Akropoli rád zopakuji. Trefa. Opačným směrem autodráhy jsem jel při Clarkovi. Očekávání nenaplněna. Tady jsem trochu doufal ve velké věci, ale dostal jsem pouze „some loud stuff“. O dva večery déle veškeré rozpačité dojmy z Clarka do země zadupal Danger.

Zkušení se mi asi vysmějí, ale pardon, já jsem v oblastech beatů opravdu nový, nechte mě se rozkoukat. Kam mířím? Fatalistický Danger byl pro mě překvapením festivalu. Zkusím to jednou větou – Tusken Raider mixuje apokalypsu. Jednoznačně nejlépe nasvícený a nazvučený set celého prodlouženého víkendu. Razantní nástup a odchod dvou pronikavě svítivých očí. Extrémně působivé.

A ještě naposledy k elektronice a možná prvně k větším jménům. Závěr úvodního dne a nezapomenutelný zážitek číslo jedna – Caribou na hlavní scéně. Dan Snaith celý v bílém a opět kousek elektroniky, ale bacha na termíny. Caribou nejsou prvoplánový taneční rachot a přesto umí hýbat davem.  Málokdy s nimi v obýváku projdu celé album bez přeskakování, ale naživo bych ideálně umačkal tlačítko repeat. I po sedmi hodinách za volantem stále nutím nohy skákat do rytmu a to je nejlepší vysvědčení půlnočního koncertu. Neskutečná gradace a obří množství energie. „I can’t do without you!“

Festival je jako švédský stůl a kvalitní festival znamená velkou porci všech druhů jídel. Kapely se prostě občas kryjí, to se stane.

U zmíněného jídelního stolu do sebe taky nemůžete ládovat špagety a současně se pokydat  povidlovou buchtou. Tudíž ano, já bych ohromně rád ten lehký překryv St. Vincent se Swans všem odpustil. Jenže problém je, když jeden den nevíte, kam dřív a v neděli je největší zábavou, když se spolunocležník nemůže ani popadesáté trefit na scéně České televize do minigolfové jamky. Jako bylo to famózní, to zase jo, ale rozumíme si. Zpátky k tmavším barvám hudby a návrat ke kytaře. V pátek v programu svítila tři velká jména – Kasabian, St. Vincent a Swans. Rozuměj papírově nejsilnější večer.

Jenže s Kasabian mi to jednoduše nevyšlo. Nuda, mustr, šeď, vražda času a odchod v půli setu. Raději nepovedené experimenty než volit cestu jistoty bez kodrcání. Kasabian pro mě bohužel spadli do role kapely, která se líbí tak nějak všem, a to možná proto, že vlastně nenabízí nic problematického. Budiž, a priori proti podobnému přístupu nic nemám, ale já si tenhle druh kapel těžko zamiluji.

St. Vincent je naštěstí na druhé straně spektra a Swans hrají úplně jinou ligu. Annie Clark jsem chytil loni v Lisabonu a absolutně mě odstřelila. Všechny superlativy patří do tohohle odstavce a my jsme to tušili dopředu. V Ostravě sice Vincentka více než hodinu nedostala, tudíž toho publiku nesdělila tolik, kolik jindy umí, ale přesto po sobě zanechala hudební spoušť a údiv v tvářích posluchačů. Vypiplaná show mířící od chytlavějších hitů z poslední desky až do psychedelického chaosu u „Your Lips Are Red“ a „Bring Me Your Loves“ zafungovala na výbornou. A stále to nebyl vrchol večera. Ten připravili Swans. Michael Gira a jeho další kolo agresivní hypnotické destrukce. A pod rezavou konstrukcí tahle hypnóza funguje daleko lépe než před lety na louce ve starém areálu. To ovšem neznamená, že by se znovu nevynořily postavy utíkající do stanů zacpávajíce si uši před zvukovou vlnou hluku. Jak příznačné pro každé vystoupení Swans. Já se dostal do euforie, v euforii jsem labutě jmenoval vítězem víkendu a rozšlapal si brýle.

A teď rovnou plynulý přechod k sebekritice a to už nemluvíme o zničených brýlích. Běžel jsem na Owena Palleta, abych to s ním poněkolikáté zkusil a zase to nevyšlo. Ke čtení velmi milé a příjemné, ale víc ani ťuk. Chvátal jsem na Dillon s příslibem velkých, ale stále intimních něžností a taktéž to klaplo jen z půlky. A po všech těch polovičatých zážitcích zapomenu, že v neděli vše uzavírají The Soft Moon. Sypu si dva kýble prachu a jeden kýbl vítkovické strusky na hlavu. Doufám, že si nikde nepřečtu, že to bylo ohromně dobré, protože tohle byla hloupá chyba.

Některá jména potřebují v médiích nutně více prostoru. Colours toho každoročně přinášejí mraky a není možné se stále motat okolo tří headlinerů.

Velká jména jsou jen jednou barvou Colours, tudíž závěrem pošlu ještě jednu pochvalu. Divadelní představení v Gongu nepovažuju za doprovodný program, ale za naprosto plnohodnotnou a samostatnou alternativu k hudebním výbuchům na hlavních podiích, kvůli které stojí za to tam těch sedm hodin jet. Při obsazování divadelní scény taktéž proběhl lov na kvalitu a podařilo se. Dejvické divadlo a akrobatické představení DaeMan patří k tomu nejlepšímu, co letos Barvy nabídly, a vykompenzovaly mi některá zklamání z jiných podií. Colours pro mě mají možná až příliš „sluníčkových“ kapel pro všechny, ale pořád posouvají návštěvníky v jejich hudebním hledání o trochu dál a za to jsem jim vděčný. Nedokážu jednoznačně odpovědět, zda za rok dorazím znovu, ale jedno vím. Pásku ještě chvilku nesundám a to o něčem vypovídá. Vraťte se na začátek. Colours jsou magnetem a co zmůže jedna malá sponka proti takové síle.  Ale za rok už opravdu vypněte to topení.

za obrázky ohromně děkuji fotografům Colours - celá galerie zde

22.7.2015 | Petr Baroch Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout