Moře, slunce, vychlazené víno – to vše k létu patří. A to vše najdeme v nové romantické komedii (tento žánr je pro léto ostatně také jako dělaný) L’Arnacoeur, anebo (K)lamač srdcí. Novinka se dostala do České republiky nejprve před týdnem do Karlových Varů, a teď v rámci ozvěn ji můžeme zhlédnout i v Praze.

Lehká komedie je žánr sám o sobě. Český divák je spíše zvyklý na podobné výtvory z produkce velké Hollywoodské továrny (pro příklady nemusíme daleko: premiéra z minulého týdne Dopisy pro Julii splňuje všechna kriteria pro to, aby se řadila do kategorie „odpočinková“).  Evropský film – zvlášť šmrncovní francouzský – nám většinou přináší i něco navíc: lehký nádech tragična, ponaučení do budoucna, anebo alespoň absenci standardizovaného happy endu. Tentokrát se však nic tak charakteristického pro Evropu nekoná – (K)lamač srdcí je komedie svým obsahem a posláním čistě „americká“.

Alex je profesionál. Vzhled je jeho hlavní pýchou, díky němu ostatně je ve své práci bezchybný. A schopnost během vteřiny vykouzlit slzy dojetí je závěrečnou kapkou a klapkou v každém pečlivě připraveném příběhu. Alex je profesionální „lamač“ cizích vztahů.  Se svou pohotovou sestrou a její trošku šíleným manželem provozují agenturu, na kterou se obracejí starostliví otcové, bratři, kamarádky, sousedky a učitelky, aby zachránili ty, na kterých záleží, od nevhodné partie. Zdá se, že u vždy perfektně oblečeného Alexe nemajícího nouzi o klienty všechno klape jako švýcarské hodinky. Opak je však pravdou: trvalé vztahy nepřichází v úvahu, podnik je na hraně bankrotu a tu ještě srbský obr vymáhá od našeho hrdiny slušnou částku pro „dohazovače“ zákazníků. Důvodů je dostatek, aby lamač-profesionál kývnul na nejtěžší zakázku svého života a vydal se do Monaka rozdělit pár na prahu svatební hostiny. Tentokrát obyčejný scénář nezabírá: hlavní potíž tkví v tom, že Juliette je odtažitá a rezervovaná a její ženich-milionář je milý, krásný, štědrý, má vlastní tryskáč – tudíž bezchybný.

Samozřejmě není nutné dodávat, že happy end se v daném případě konat bude, přičemž zase až takový příliš hollywoodský: on se vzdá všeho z lásky k ní, zmizí z letiště, ona se vzdá všeho z lásky k němu, uteče ze svatby, a oba se potkají na serpentině a vysloví to, co chtěli už dávno, ale jaksi se to nepříslušelo. Šťastný konec by mi až tak nevadil, kdyby v průběhu celého filmu byl vidět vývoj vztahu mezi hlavními postavami: chvíle, kdy se Juliette z „odporné a namyšlené“ stala „jedinečnou a nezapomenutelnou“ mi jaksi unikla, stejně jako moment, kdy osobní strážce, ač úchvatný a se stejnými záliby, ale pořád přece bodyguard, se dostal na místo milovaného ženicha, alias pana Božského.

Převážně televizní režisér Pascal Chaumeil natočil celkem banální příběh s banálním koncem – kolik už bylo snímků o profesionálních „sváděčích“, „rozváděčích“ nebo specialistech „převýchovy“: Hitch, Lemra líná, Kamarádova holka a mnoho dalších (i znovu podotýkám, že se jedná o hollywoodskou výrobu). Na druhou stranu je to přece jen romantická pohádka (a ty banální většinou bývají), která splňuje hlavní úkol: nalákat diváka, zvlášť v létě, do kina pro nastolení ty správné atmosféry. Sečteno a potrženo: žádný artový kousek od Chaumela nečekejte, přijďte, jen pokud o sladké – nikoliv však přeslazené – a romantické máte zájem.

Nemůžu však upřít (K)lamači srdcí jeho hlavní přednosti: nádherné monacké exteriéry, přirozený a nenucený výkon představitelů hlavních rolí (je třeba zdůraznit okouzlující Julie Ferrier, českému diváku známou z loňského Galimatyáše, věru výborná herečka přehrává hlavní hvězdné lákadlo – Vanessu Paradis) a humor! Ano, výtečný situační humor, který zvedá ze sedáčky, zapojuje do děje a probarvuje celý film od začátku do konce (tím myslím komické scénky při závěrečných titulkách).

Film (K)lamač srdcí je pohádka, pohádka milá a celkem koukatelná, jeden z těch filmů, na které je příjemně se podívat a říct si: tohle přece není možné! Ale jelikož je to film francouzský, tak mu ani není třeba věřit, protože jako mnohé výtvory ze země galského kohouta pojímá celý ten příběh s humorem a nadsázkou. Pascal Chaumel natočil film v nejlepších tradicích jiného letního šlágru místní výroby – Taxi – kde si každý dělá legraci ze sebe, a divák nakonec má legraci z filmu, ovšem hlavní předností (K)lamače je to, že Bessonův „toaletní“ humor posunující kvadrologii Taxi na nejnižší příčku žebříčku je výtvoru Chaumela naprosto cizí.

14.7.2010 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout