Na hororově laděný snímek kanadského režiséra Roberta Eggerse “The Witch / Čarodějnice” bylo narváno a hodně se o něm na festivalu mluvilo. Příběh puritánské rodiny, která je exkomunikována z osady na pobřezí Nové Anglie a vydává se žít do lesů, sliboval atmosféricky laděný mysteriózní zážitek zasazený do zajímavého prostředí. Rodině kazatele se v divočině začnou dít nevysvětlitelné věci - tragicky zmizí novorozeně, děti se ztrácejí v lese a domácí potrava se mění v krev a podivné ostatky. Matka panikaří, otec se modlí a snaží se jednat a děti se navzájem obviňují z čarodějnictví - které se nakonec stává jediným možným vysvětlením.

Tady ale narážíme na první zádrhel (pozor, spoiler) - v podstatě od první třetiny filmu už je jasné, že čarodějnice se v lese skutečně schovávají a “mysterióznost” celé zápletky i psychologická dramata, které se v rodině odehrávají, tak vyznívají poněkud ploše. Několik scén je sice skutečně děsivých, ale celkové vyznění spíše rozpačité. Scénář navíc o obsahuje několik lapsů (například berličku v podobě vyobcování celé rodiny v úvodu filmu, které není nikde vysvětleno, přitom by nabízelo zajímavou dějovou linku). Hodnota filmu tak nakonec spočívá nejvíc v jeho snaze o dokumentární rovinu - scénář se inspiroval dobovými popisy případů obvinění z čarodějnictví a poměrně věrně se snaží vykreslit mentalitu a atmosféru puritánských kolonií v Nové Anglii. Jenže právě ta mentalita je také dalším zádrhelem - většinu filmu se někdo na plátně hystericky modlí nebo hystericky ječí a po hodině to začíná být až fyzicky nepříjemné. Dobový kontext čarodějnických procesů (například jejich hysterický boj proti projevům ženství, které bylo považováno puritány za zdroj zla a pokušení) je ve filmu pouze naznačený na úkor hororové roviny, která ale nakonec - jak již bylo řečeno - nijak zvlášť nevyděsí.

Podobně rozpačité dojmy ve mne zanechal i další hojně diskutovaný a doporučovaný snímek “Supersvět /Superwelt”, o kterém se zde zmiňovala už kolegyně Jana - a moje hodnocení nebude o nic příznivější než její, mrkněte zde. Slibný námět, perfektní herecké výkony, příjemná civilnost, ale nedotažené a ploché vyznění a místy prostě nuda, která v divákovi zanechá podivnou pachuť promarněné šance.

Přestože sobotní vstávání bylo náročné, protože zklamání z “Čarodějnice” bylo potřeba zapít, povedlo se mi ještě na závěr si v sobotním brzkém horkém odpolední spravit náladu. Paolo a Vittorio Taviani patří mezi poslední z titánů zlaté éry italského filmu. Pro mne je kdysi dávno objevil filmový klub ČT2, když promítl jejich starší film “Floréal” (česky také někdy uváděn jako Florén, přestože to v rámci děje nedává smysl). Režisérsko-bratrské duo bylo dlouho na mezinárodní scéně opomíjeno a v tichosti oslavováno pouze znalci, ale od roku 2012 je evropské publikum zná díky festivalovému hitu “César musí zemřít”. Jejich poslední počin, “Úžasný Boccaccio”, je druhým filmem, kde se s Janou shodneme. “Úžasný Boccaccio” je lehký, pohlcující, přitom vážný, hluboký, řemeslně precizní, vizuálně připomínající renesanční obraz a velmi volně inspirovaný Dekameronem. Skupina mladých lidí utíká z Florencie na venkov a ve vile uprostřed sluncem zalité toskánské krajiny si vypráví příběhy o lásce, smrti, přátelství a touze. Zatímco “vypravěčské scény” jsou zinscenovány přiznaně divadelním způsobem, kdy jednotlivé postavy před kamerou vytvářejí dokonalé kompozice a mluví jako kdyby stály na jevišti, samotné příběhy jsou zachyceny klasicky “filmově”. Kontrast dvou přístupů do sebe ladně zapadá stejně podmanivě jako zapadá slunce nad toskánskými stráněmi porostlými olivovníky. Po všech formálních i obsahových experimentech, kterým se na festivalu nelze vyhnout, je majstrštyk italských veteránů stejně osvěžující jako něžné jazzové sólo po dni stráveném s nejtvrdší elektronikou.

A nastal čas tedy Vary opustit dříve, než se v těch filmových i hudebních metaforách úplně ztratím. Jako každý rok odjíždím o dlouhé hodiny strávené v kině starší a ještě o něco více nadšená pro umění pohyblivých obrázků než kdy dřív. Už hledám, co přinesou pražské ozvěny, protože filmů prostě není nikdy dost.

Redakce Informuji tedy mává na rozloučenou a pokud vám naše fundované filmové kritiky nebyly dost, koukněte, jak rozhodovala porota - vítězné filmy už jsou totiž známy. A na viděnou třeba v Aeru nebo Světozoru - Šary Vary už začínají!

Pátek, 11.7. 2015 - Včerejší studené deště už jsou minulostí, sluníčko pálí a na kolonádě i před Thermalem o sebe zakopávají zmatení filmoví fanoušci, kteří si po několikadenním maratonu nepamatují nejenom to, co všechno viděli, ale už ani jak se jmenují a proč tu vlastně jsou a vyvonění krasavci, kteří přijeli na pátek zapařit. Jestli jsme včera večer v baru na terase Thermalu zahlédli jenom jednu koženou bundu a sluneční brýle (které se o půlnoci šiknou), vsadím se, že dneska se nedopočítám. Prostě takový každoroční karlovarský kolorit…

Včera jsem nicméně byla po dvou večerních filmech tak dobře naladěná, že mě nerozhodil ani onen spoluobčan v kombinaci kůže a tmavých skel, ani jeho doprovod vybavený pro změnu fialovým kožichem a fialovými lodičkami.  

„Bob and the trees/Bob a stromy“ je dokumentární film režiséra Diega Ongara o dřevaři, který se potýká s nástrahami přírody i mezilidských vztahů uprostřed majestání scenerie amerického státu Massachusetts. Sice to zní jako přesně ten typ filmu, kterému je dobré se na základě anotace vyhnout (majestátní příroda, osamělý muž, mezilidské vztahy, znáte to…), ale „Bob a stromy“ je příjemně civilním, zručně natočeným příběhem pověstného obyčejného člověka. Režisérovi lze pogratulovat především k tomu, že z Bobova "obyčejného" života dokázal udělat solidní dramatickou linku, která ale zároveň s příběhem zachází úsporným způsobem. Výsledkem je film, ve kterém ani minuta nechybí a ani minuta nepřebývá a příběh Boba, jeho syna, ženy a kamarádů z hospody se vryje pod kůži a z problému stromů prožraných mravenci se stává skutečné drama, které ale netlačí na pilu a nevyznívá ani v jediné scéně pateticky či naopak suše. Dokonalá vyladěnost a obyčejně neobyčejná civilnost ve mně zanechaly zamyšlený, trochu melancholický a přitom velmi uspokojivý pocit z filmového zážitku a pauzu před dalším filmem jsem strávila přemýšlením o tom, proč se vlastně jako  „americký nezávislý film“  tak často prezentují třeba komedie bratří Coenů, když se za mořem točí i tohle?

Čtvrteční filmový maraton jsem pak zakončila příznačně epickým způsobem. Drama dánského režiséra Daniela Dencika „Zlaté pobřeží/Guldkysten“ si nezasloužilo nic ménšího než právě obří plátno velkého sálu v Thermalu.  Příběh mladého dánského botanika, který na začátku 19. století zanechává doma snoubenku, aby na pověření krále Frederika na pobřezí Dánské Guineje obnovil kávové plantáže, klade největší důraz na vizuální a zvukovou složku, kterým skvělé technické vybavení a velké plátno daly dostatečně vyniknout. Hudba pochází částečně z pera génia Angela Badalamentiho (ano, toho co skládal soundtrack k Twin Peaks) a jeho melancholicko-epická elektronika na pozadí majestátních záběrů afrického pobřeží a džungle je zážitkem sama o sobě.  Vizuální složka pak sází jednak na místy neklidnou, místy statickou a místy epicky rozmáchlou kameru a především na zneklidňující estetiku samotné africké přírody a jejích obyvatel. Apolónsky krásný hlavní hrdina Wulf, jeho éterická snoubenka, uhrančivé oči jeho malého černošského otroka, pobledlé tváře kultivovaných Dánů v kontrastu s živelností džungle, tajemností jejích domorodých obyvatel, estetický kontrast černošských dětí v bílých šatech zpívajícíh dánské zbožné písně…ano, pokud vám to všechno zavání značnou schematičností, trefili jste do černého. Scénář, který Wulfa zavádí hlouběji do srdce Afriky i do bahna (doslova i symbolicky) zkomírající koloniální správy, do poslední kapky vytěžuje klišé idealistického bílého muže, který v kontaktu s jinakostí prozře a rozhodně se osvíceně zachraňovat domorodce, zobrazené jako prototypy „vznešených divochů“.  Film se této linie drží do té míry, že se mu místy dokonce daří onu schematičnost a etnocentričnost takového přístupu obnažit, například v okamžicích, kdy Wulf ve vězení nutí své spoluvězně – černé otroky hrát divadlo. Aby však takový autorský záměr klišovitost příběhu obhájil, musel by být ještě zřejmější. Na druhou stranu je třeba podotknout, že „Zlaté pobřeží“ není typem filmu, u kterého by bylo nutné řešit skuliny ve scénáři – čirá vizuální a zvuková krása, která se s postupným prozřením a proměnou hlavního hrdiny mění ve snový surrealistický trip, dokáže přehlušit všechno ostatní.

 

Po takových zážitcích nás zkrátka žádné módní výstřelky festivalové zlaté mládeže nemohly rozhodit a odradit od povinného půlnočního drinku…

Čtvrtek 9.7., update 16:20

I když se rozhodnete nejít na tiskovku s Jamiem Dornanem aka panem Grayem, protože nevěříte, že bude vypadat tak dobře jako na kameře a radši nechcete slyšet, co bude říkat (a navíc tam s ním bude Geislerová, kterou už jste viděli stokrát), neznamená to, že uniknete celebritám – tady jsme přece ve Varech! Nic netušíc jsem se vydala na projekci maďarsko-českého koprodukčního filmu „Zero“ o včelaři, kteří se rozhodne zahájit revoluci, protože včely vymírají a kapitalismus je zlý (ve zkratce), ve kterém ale náhodou hraje Udo Kier – který po filmu překvapil sál svou přítomností a nebývalou výmluvností.

Ta mohla možná trochu souviset i s hladinou alkoholu v krvi a sklenkou šampaňského, kterou herec už v odpoledních hodinách nonšalantě třímal v ruce. Dozvěděli jsme se, že sám viděl film včera poprvé, nejvíc fascinován byl erotickou scénou, při které se dva hlavní hrdinové milují celí upatlaní od medu (a je fakt, že ta scéna je skvělá) a že mluvené slovo zdaleka ve filmu vždycky není potřeba, protože mluvit má obraz. Ve filmu maďarského režiséra Gyuly Nemese se nemluví vůbec, nejvíc dialogů mají včely, které se ale dorozumívají komiksovými bublinami. Zbytek mezinárodního hereckého ansámblu (včetně půvabné české herečky Martiny Krátké) pak příběhem a jeho zákruty proplouvá za pomoci gestikulace, mimiky a polévání se medem při sexu. Revoluční gangsterka, vášnivá love-story na apokalyptickém pozadí i poselství o globalizaci rámované africkou roadmovie – to vše v lehce amatérském balení. Film „Zero“ je při nejlepší vůli nevyvážený, ale většinu času chytrý a zábavný. A navíc v něm hraje Udo Kier, který je ve tři hodiny odpoledně úplně pod obraz a u toho ukrutně vtipný.

Já už si jako každoročně začínám zase pokládat otázku, jak je možné, že ve Varech dokoukám do konce tolik filmů, které bych za normálních okolností vůbec nezvládla...vlastně bych na ně ani nešla. Ani doma bych si je asi nepustila. A tady to dávám několikrát denně a je to bezva. Říkejme tomu pracovně „syndrom filmového festivalu“. Momentálně si ho docela užívám, takže běžím zase do kina na film o texaském dřevorubci…

Čtvrtek, 9.7.

Festivalové statistiky pro dnešní den hlásí, že pro zatím se akreditovalo celých 12 167 účastníků.  Připočtěte ty, kteří si kupují pouze jednotlivé lístky a ne akreditace a pak ty, kteří zítra dorazí na víkendový finiš…a žádná fronta už vás nepřekvapí.  Po Varech už se prochází i Harvey Keitel  a Jamie Dornan (kterého jsem se rozhodla oželet a dát přednost nezávislému filmu o včelařích) a smaženky před Thermalem zkrápí studený déšť.

Tak trochu studenou sprchou byl i včerejší večerní zážitek z velkého sálu Thermalu, kde početná delegace uvedla rakouský snímek „Má křídla, kdo končí pádem“.  Film byl uvedený ve světové premiéře a anotace mluvily o nadějném mladém režisérovi Peterovi Brunnerovi (žák Michaela Hannekeho) a citlivém dramatu o tom, jak se vnučka vyrovnává se smrtí své babičky. Možná ale kdyby tam nebyl ten Hanneke (a ten je navíc v závorce), byl by to přesně ten druh festivalového filmu, kterého je potřeba se vyvarovat pokud toužíte po čemkoliv jiném, než v přítmí kinosálu dospat kocovinu. 

Brunner na plátně ukazuje svou vlastní matku v roli babičky, která po sobě zanechá dvě vnučky, z nichž ta starší se s odchodem blízké osoby jen těžko vyrovnává a vlastními slovy se pro ní „zastaví čas“. Film má scénář, který pravděpodobně někomu dal hodně práce, velmi citlivou kameru a urputně ve mně vzbouzel pocit, že když se budu ještě chvíli snažit, pochopím, že je to vlastně skvělé. Po hodině jsem si ovšem musela připustit, že se prostě nudím – mladému nadějnému režisérovi dávám bod za to, že toto zjištění mně nenaštvalo, ale bylo mi to trochu líto. Těsně, třeba příště…

Dnešní ráno bylo po tomto náročném zážitku poznamenáno ještě náročnějším vstáváním, které se ale ovšem vyplatilo – většina novinářů nejspíš zaspala a tak se skoro práznému sálu promítl polo-dokumentární opus italského-amerického filmaře Roberta Minerviniho „The Other Side /Druhá strana“.

Portrét odvrácené strany amerického snu zachycující životy nejchudší vrstvy jedné z nejbohatších společností na světě umně stírá hranice mezi dokumentem a fikcí – většina „herců“ hrála sama sebe a značnou část natáčení byla nejspíš tak sjetá, že si přítomnost kamery neuvědomovala. Kameraman Diego Romero Suarez-Llanos ovšem pracuje s dokumentaristickým pohledem úžasně kreativním způsobem, který vzbuzuje dojem fikce a poskytuje neuvěřitelně intimní pohled do života sledovaných postav (u kterých ostatně nakonec nelze říct, zda jsou sledovány nebo spíše hrají).  První polovina filmu sleduje Marca, životem se protloukajícího drogového dealera, jeho milostný vztah s přítelkyní Lisou (včetně bez obalu zobrazené sexuální scény, která ale nepůsobí ani trochu vulgárně), snahu postarat se o na heroinu závislou sestru, zachovat si zdravý rozum a vydržet při smylech a při životě, dokud je naživu jeho nemocná matka – a následně se nechat zavřít. Ať to zní sebevíc brutálně, film má přesto naprosto specifickou poetiku, za kterou možná vděčí prostředí americké Luisany. Místy připomíná pár let stalý festivalový hit „Divoká stvoření z Jihu“, který z krajinou močálů, přerostrlých stromů a vlhkého vedra pracoval doslova magicky. Pouze místo snících dětí tady máme feťáky bez zubů a potřeby se před kamerou aspoň obléct – jejichž sny jsou mnohem přízemnější.

Minervini z nich nedělá ani oběti, ani zlosyny a amorální vyvrhele ani chudinky, ale zachycuje jejich život s úžasnou citlivostí takový, jaký možná opravdu je – a ve výsledku nám to ale mnohem víc připomíná vymakaný scénář než denodenní realitu amerických občanů. Otázka vlastenectví je navíc ve filmu velmi důležitá – onu eponymní „other side“ reprezentuje skupinka válečných veteránů (téma, které se prolíná celým filmem, společně s nadávkami na prezidenta Obamu), kteří mají víc peněz, lepší vyjadřovací schopnosti, zásobu zbraní a paranoidní představu, že v Luisaně bude brzy vyhlášené stanné právo a oni budou s kulometem v ruce „bránit naší svobodu, naše rodiny, práva, která máme od narození“.  Propojení oněch „stran“ není ve filmu zcela zřejmé a Marc se vytratí z obrazu poněkud mysteriózně, nenapadá mě ale nic dalšího, co bych mohla Minervinmu vytknout. Odnáším si předsevzetí, že zkouknu i jeho předchozí „texaskou“ dokumentární trilogii a že se vypravím na výlet do Luisany (po čemž toužím právě od dob „Divokých stvoření z Jihu“ a definitivně od dob „True Detective“). Posuďte sami:

Středa 7.8.2015

Máme na Informuji už takovou hezkou tradici, že si přesně v polovině festivalu předáváme štafetu. Děkuji tímto kolegyni Janě, že si sebou do Prahy odvezla i tropické počasí, na kolonádě teď fouká vlahý větřík a osazenstvo stánků před Thermalem přestalo připomínat smaženky. A já tu nejsem ani půl dne a už jsem stihla svůj první festivalový „what the f*uck” film. 

Muselo to přijít dříve či později a přišlo to tentokrát jako rána pod pás od tvůrce slovutného jména. Poslední počin Kima Ki-duka s názvem „Stop“ přilákal sice úplně přecpaný sál novinářů a to je i tady ve Varech spíše vzácnost, ale dojmy žurnalistického světa vystihuje asi  nejvěrněji věta, která zazněla po skončení projekce odkudsi ze zadní řady – „Kim Ki-duk už se prostě fakt pomátl“. 

Možná by to nemělo být až takové překvapení – když jsem viděla před pár lety ve Varech jeho „Arirang“, spousta lidí odcházela ze sálu a já tiše trpěla do konce, abych si následně poznamenala, že opravdu není potřeba vidět všechno. „Arirang“ je vlastně celý o tom, jak se Kim Ki-Duk pomátl a tento proces natočil na ruční kameru na své horské chatě (nebo tak něco). 

Příběh dvou manželů, do jejichž života zasáhne tragédie jaderné elektrárny Fukušima, byl sice o něco svěžejší,  protože se v něm dělo i něco jiného, než že se Kim Ki-duk točil u toho, jak se je čím dál tím víc pomatený, ale i tak se v něm nastřádalo tolik WTF momentů, že si zasloužil z publika smích místo aplausu. Není v divákových možnostech rozlousknout, zda to náhodou nebyl autorský záměr a zda se Kim na stará kolena prostě jenom nerozhodl z plezíru točit filmy zhruba stejným způsobem, jakým by to zvládl student střední filmové školy po prvním ročníku (s patosem, nelogičnostmi ve scénáři a minimálním rozpočtem). Jisté je to, že Kim Ki-duk nemá rád jaderné elektrárny. Chcete-li si tuto originální message prožít na vlastní kůži, zítra v 18:30 režisér svůj film osobně uvede.

Já vyrážím vstříc festivalovému životu a večer mířím na soutěžní rakouský film s nicneříkajícím názvem „Má křídla, kdo končí pádem“.  Ale jsem si jistá, že dnešní WTF už mám za sebou. I když – neříkej hop, dokud si nepřeskočil, praví lidová moudrost…

8.7.2015 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout