Večer zahájila již klasická Oharinova choreografie na pesachovou píseň Echad mi jodea. Kumulativní charakter rituální hudby našel své vyjádření v „izraelské vlně“ – půlkruhu židlí osazených unisex kafkovskými typy. Devatenáct tanečníků citelně napojených jeden na druhého se div neroztrhlo při mocném otevírání směrem k nebi, v závěru překypujícím nastřádanou energií pak odhodilo téměř veškeré oblečení, obutí i klobouky. Zbyly jen hromady hadrů, krapet dusno a mráz běhající po zádech...

Tento obraz se poprvé v tvorbě Ohada Naharina objevil už v 90. letech v představení Kyr. Mísí jednak patetické prvky odkazující k tomu, na co se dnes zdráháme byť pomyslet, jednak prvky bezstarostné varieté a komiky. Podivnou agresi skrytou za uhlazeností kvádra. Monotónnost dětského hebrejského rozpočitadla s veškerou závažností textu písně určeného dospělým. Bytostný neklid těla. Nesmlouvavý odpočet času tady na zemi.

Poté následuje klidný, melancholický duet Magdaleny Matějkové a Viktora Konvalinky doprovázený klasickou hudbou. Přesto je však plný tichého násilí latentně přítomného ve vztahu muže a ženy. Všechny nastolené otázky však rázem odlehčí vstup tanečníků do hlediště. Co se to děje? Budou se dívat s námi? Ale ne! Jdou si přece přímo pro nás: Smím prosit? Vtom na scéně propukne ulítlá diskotéka – vyšňořené dívky, starší decentní pánové, lidé stydliví i naopak zvyklí na denní přísun tanečních endorfinů. A s nimi přední sólisté této země. Je to vůbec možné?!

Na Nové scéně z minuty na minutu vzniká neopakovatelná choreografie, ve které je vše dovoleno a zároveň nikdo z diváků neví, co se bude dít dál. Špalírem pluje černočervená dvojice milenců – života tady a teď. A když poslední diváci opustí scénu a propocení sólisté padnou k zemi, uprostřed jeviště zůstane stát drobná postava v rudých šatech žádající znovu o tanec, Naharinovo poselství novátorského pojetí tance (tzv. gaga) zapadne: Všichni musíme tančit, je jen třeba zničit všechna zrcadla, která nás omezují.

Poté přichází další zklidnění, tria, duety doprovázené blackouty a nádherný "homosexuální duet". Samotný závěr představení se vrací k tomu, co se míní oním tancem do roztrhání těla, který byl naznačen již v úvodním obraze na židlích. Tanečníci stojí ve třech zástupech a jeden po druhém předvádějí to nejulítlejší, co se dá myslet. Žebra, pozadí, divoké kreace, výskoky, plazení, švihy, výkopy a piruety, ale i umírněné formy klasického baletu. Ze scény odcházejí s na první pohled přívětivým, ale na ten druhý děsivým „welcome“ na rtech...

Není snad nejmenších pochyb o tom, že na tento izraelský kotlík animálnosti, neučesanosti, chvějivé stoudnosti i tance bez nejmenších známek pokrytectví Praha jen tak nezapomene. Další příležitost zažít tvorbu tohoto jedinečného choreografa se naskytne 25. června při slavnostním zakončení festivalu Tanec Praha v Hudebním divadle Karlín. Zatančí zde Naharinův soubor Batsheva Dance Company představení Last Work.

8.6.2015 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout