V omšelé divadelní šatně, která se stává prostorovým středobodem celé inscenace, se střetává stárnoucí klaun a dříve i představitel velkých Shakespearovských rolí F. A. Pohl se svou dcerou Julií. Jména jsou však v tomto případě atributem podružným a svým způsobem i lehce matoucím. Hra totiž s až překvapivě velkou otevřeností nabízí nepočetné množství autobiografických střípků (či spíše obrovských střepů) a Anna a Bolek Polívkovi z velké části (ne)hrají vyloženě sami sebe.

Odžité tak směle laškuje s fabulací. Natolik plynule a přirozeně, že oba zmíněné a vůči sobě v ostrém rozporu stojící termíny splývají, podobně, jako je tomu v případě dvou nezkrotných řek, v ucelený soutok zcela postrádající jakákoliv nadbytečná a nechtěná rezidua. Kdo podlehl kouzlu mystifikačních dokumentům Petra Zelenky, se kterými DNA sdílí určité třecí plochy, tak zajisté ví, o čem hovořím.

V tomto ohledu snese inscenace připodobnění k historkám, které se nad ránem nesou zapadlými putykami. Jedná se historky stokrát vypravované, stojící na reálných základech, ale rovněž s každou interpretací přikrášlené – tak moc, aby byly dlouhodobě posluchačsky zajímavé a zároveň tak málo, aby neztratily punc opravdovosti. Dnes již oficiálně sesazený valašský král si díky tomu dokáže vytvářet beze zbytku využitý prostor pro nezměrnou dávku sebeironické reflexe, aniž by musel nuceně obětovat byť jen píď divadelního zážitku jako takového.

Ten podporuje i výborně zvládnutá kompoziční stránka. De facto tradiční činoherní pasáže jsou ladně prostupovány kabaretními vystoupeními jako vystřiženými z proslulé Manéže. Ty příjemné zvyšují variabilitu humoru, který průběžně osciluje mezi jednoduchým klaunovstvím útočícím na první signální a s nadhledem zpracovanými vážnými tématy reprezentovanými smrtí, stárnutím, politikou nebo problematikou exekucí. Každičká scénka pak demonstruje nejen Polívkovo nezpochybnitelné eklektické komediální nadání, ale i tvrzení, že jablko nepadá daleko od stromu. Geny holt člověk neošálí, což potvrzuje Anna Polívková, která je svému otci na jevišti více než důstojným partnerem.

Chtělo by se napsat, že výsledkem je výborná inscenace (a vlastně by to i byla pravda), přesto se mi na mysl dere ještě přiléhavější adjektivum – upřímná. Přesně takovou totiž DNA je; čirá esence Bolka Polívky jako mima, klauna, herce velkých rolí, ale především jako člověka.

6.6.2015 | Adam S. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout