Není toho totiž málo. Třeboňský festival letos uvedl například novou soutěžní kategorii nenarativní a experimentální animace, přehlídku animovaných reklam a dalších příkladů „aplikované“ animace nebo například dvě pásma filmů nazvaná „street animace“, která představila autory tvořící svá díla doslova na ulici. Nejznámějším zástupcem tohoto žánru je bezesporu umělec vystupující pod pseudonymem BLU, který s kyblíkem barvy, sprejem a kamerou dokáže doslova divy. Není bez zajímavosti, že ve stejném pásmu uváděný krátký film Libora Pixy Graffitiger byl za poslední dobu jeden z mála českých zástupců na festivalu v Cannes.

Nejreprezentativnějším výběrem jsou ale vždy pásma soutěžních filmů. Na Anifilm se jich letos přihlásilo přes tisíc z celého světa a o festivalovou cenu nakonec soutěžila stovka z nich. Cenu si odnesl patnáctiminutový snímek Svět zítřka amerického režiséra Dona Herzfeldta, který spolu s Billem Plymptonem platí za jednoho z nejúspěšnějších nezávislých animátorů za mořem. Svět zítřka s typickým Herzeldtovým rukopisem (pro který jsou charakteristické jednoduché, jakoby dětské postavičky) zpracovává poměrně komplikované téma vztahu člověka a technologií, které lidstvo stále více definují.

Cenu za nejlepší celovečerní film si z Anifilmu odnesl španělský režisér Sam Conflictivos za film Posedlý. Bravurně animované plastelínové postavičky rozehrávající příběh o vymítání ďábla vskutku nejsou něčím, co v kině uvidíte každý den…

Naším vlastním nejlepším zážitkem na Anifilmu byl ovšem mezi zasvěcenými znalci dlouho očekávaný celovečerní debut lotyšské autorky Signe Baumane nazvaný Šutry v kapsách (Rocks in my pockets). O tomhle filmu se psalo už loni, protože se (jako vůbec první animovaný celovečerák) promítal v hlavní soutěži karlovarského festivalu. V divácích vyvolal poměrně rozpačité reakce – mnozí z nich neskousli výtvarnou stylizaci, jiní zase nonstop voiceover, který si namluvila Baumane sama se svým výrazným východoevropským akcentem.

Faktem ovšem zůstává, že film měl nadšené recenze v celosvětovém tisku, že jeho výtvarná stránka je originální a přitom srozumitelná (navíc poměrně nezvyklým způsobem kombinuje klasickou kreslenou a méně klasickou ploškovou animaci) a že vypráví jedinečný osobní příběh. Baumane se skrze něj vyrovnává s vlastní rodinnou historií a pátrá, odkud se berou ony eponymní „šutry v jejích kapsách“ – deprese, úzkosti a schizofrenní představy, které ji trápí celý život. Film vypráví příběh její babičky Anny, výjimečné ženy s výjimečným životním osudem poznamenaným dějinami Lotyšska dvacátého století i několika dalších příbuzných ženského pohlaví, které přes svůj nesporný talent i krásu svůj boj se životem předčasně prohrály.

Českému divákovi může být film blízký právě i tím, jak popisuje historické události, které formovaly život Lotyšanů (nacistická a především sovětská diktatura, boj o nezávislost), především se ale jedná o univerzálně srozumitelný, maximálně osobní a přitom nepatetický vhled do problematiky duševních chorob. Baumane sama využívá svůj výjimečný talent k tomu, aby o běsech ve své vlastní hlavě promluvila střízlivě a přitom naléhavě.

Festival však nikdy není jenom o filmech, ale také o spoustě dalších věcí – především atmosféře a možnosti se tak nějak všeobecně kulturně a společensky zabavit. Anifilm letos ukázal, že má našlápnuto od malého festivalu pro animační nadšence a studenty FAMU k profesionálnímu festivalu, kde můžete vidět opravdový kus autentické nezávislé kultury, leccos se dozvědět, vidět zajímavé výstavy a potkat zajímavé tvůrce. A zároveň si dokázal vybudovat atmosféru, ve které Vám připadá přirozené, že v Třeboni potkáte půlku Prahy, společně sledujete obskurní vystoupení ještě obskurnější kapely tvořené patnáctiletými dětmi v blýskavých mikinách a usrkáváte třeboňské pivo ve vybydlených prostorách staré radnice na třeboňském náměstí. My jsme si v Třeboni užili skvělý začátek filmově-festivalové sezóny a teď už pomalu, ale jistě balíme kufry do Varů a těšíme se, co nám všechno léto přinese…

15.5.2015 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout