Ballettissimo lze po vzoru úspěšné Amerikany nazvat „europeanou“ – kontinentální původ všech tvůrců přes značné rozdíly dílo sjednocuje, zejména pod vlivem stuttgartské školy Johna Cranka. Ta je společným jmenovatelem tvorby jak Petra Zusky, tak Jacopa Godaniho i Uweho Scholze – tří spolupracujících choreografů komponovaného večera.

První choreografii vytvořil umělecký šéf Balet ND Petr Zuska na hudbu Gustava Mahlera – 1. Symfonii D dur. „Choreografie je čistým zviditelněním hudby, má čistě neoklasický pohybový slovník,“ říká ke svému dílu Zuska. Na diváka skutečně silně působí neustálá plynulost, pohyb, který jako by se nikdy nezastavoval, přestože k tomu bodu nemá daleko. Krémovitá, nekomplikovaná scéna laděná do modrých, fialových a růžových odstínů pak pomáhá dostat se s trochou fantazie až na břeh moře. Pohyb vycházející zleva doprava pak zpravidla uzavírá jednotná póza evokující atmosféru „očekávání“.

Mahlerova První symfonie je monumentální, nabízí hluboký zážitek, který ovšem není přeplácaný. V tomto aspektu nachází společnou řeč se Zuskovou choreografií, která za zdánlivou jednoduchostí, čistotou, skrývá preciznost, dynamiku a napětí.

Druhá část je dílem charismatického Itala Jacopa Godaniho, autoři hudby Reflections on the Fate of Human Forms si říkají 48nord (U. Müller a S. Rössert). „Je to choreografická reflexe myšlenek našeho těla,“ míní Godani. Bez varování vás vrhne do elektronické smrště temných basů a rytmů. Z tohoto originálního contemporary díla lze na několika místech vyčíst i inspiraci orientem nebo tancem ulice, živočišností a kmenovým charakterem tance.

Fascinující efekty „ujíždějícího pódia“ pod nohama tanečníků nebo až hororovou plíživou chůzi budete obdivovat s otevřenou pusou, stejně jako nesmlouvavý důraz na kopírování hudby tělem. Tanečníci působí úplně jako jeden homogenní organismus; systém jeho buněk se náhle rozpadá, aby vynikla individualita každé z nich, tu je zase povolána zpátky do funkčního celku.

Poslední části večera pomohl na svět autentický německý choreograf Uwe Scholz, který už bohužel není mezi námi. Jako hudební doprovod si vybral Beethovenovu 7. Symfonii A dur, kterou Richard Wagner kdysi nazval „apoteózou tance“- zbožštěním. „Jsem staromódní a dávám přednost klasické romantické hudbě. Vím, že mě někteří považují za posledního dinosaura, přesto nikdy nemíchám styly, dávám přednost použití úplných partitur,“ uvedl Uwe Scholz v rozhovoru s Patricií Boccadoro roku 2000.

V Scholzově choreografii se blýskne sólistka Nikola Márová spolu s Michalem Štípou, mnohačetný sbor potom umožní vyniknout hravosti, barevnosti a hlavně preciznosti pohybů včetně načasování a dokonalé citlivosti pro hudební podklad. Tato nejen technicky a fyzicky nesnadná neoklasická choreografie klade výjimečné nároky na souhru Baletu ND.

13.4.2015 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout