Nádherná, ale drsná krajina východních Tater ve svém srdci chová malou dědinu. Žakovec. Z malé fary v Žakovci od té doby, kdy se Maroš nechal ve třiceti vysvětit farářem a vzal pod ochranná křídla dva kluky, uplynulo už dvacet let. Za tu dobu se svými svěřenci vybudoval u fary léčebnu pro dlouhodobě nemocné a celou faru mnohonásobně rozšířil. Vše díky práci vězňů, narkomanů, alkoholiků a jiných lidí, kteří v životě ztratili cestu. Maroš, jak Mariánu Kuffovi všichni říkají, teď ubytovává 250 lidí.

Žakovce nejsou žádné rekreační centrum nebo léčebna, aspoň tedy ne v pravém slova smyslu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Platí zde přísná pravidla a člověk si zde své místo musí zasloužit, a to už u vstupního pohovoru. Maroš dává každému, kdo by chtěl na jeho faře žít, dýchnout. Pro toho, kdo tímto testem projde, to ovšem znamená jen začátek trnité cesty k normálnímu životu. Po překročení prahu se člověk stává Marošovým svěřencem, musí dělat vše, co mu řekne. Pokud ne, tak letí.

Cílem je svěřence odříznout od vnějšího světa, izolovat ho, aby si zvykl na nový režim a zapomněl na staré návyky. K tomu slouží i systém seznamů – červený, modrý a bílý. Na červeném nevytáhnete paty z fary ven, modrý vám po třech měsících povinné izolace dovolí jít do města pod dozorem a bílý po delší době i individuálně.

Něco za něco

Neberou Žakovce jako vězení, ale mají strach je opustit. ,,Tady jsem frajerka, ale kdybych vyšla ven nezvládla bych to,“ říká Řůžena, která žije v sekci pro ženy, kde strávila už několik let. Byla narkomanka a prošla si i znásilněním, teď uklízí v kostele. O místo v nápravně duší je obrovský zájem. Žakovce se pro lidi, které tam Maroš vzal, staly domovem, jistotou, kterou dřív neměli. Kromě toho mají šanci naučit se něco nového nebo přinejmenším si navyknout na práci. Za stravu, postel, duchovní podporu a čisté oblečení Maroš po bývalých vězních a narkomanech vyžaduje absolutní poslušnost. Bere je jako své vazaly, kteří jsou mu vděční. Jezdí s nimi do romských osad, kde pomáhají stavět přístřešky a zaměstnává je ve vedlejší léčebně pro staré lidi.

Celé společenství stojí na Mariánově osobě. Charismatický kněz, který to, že přežil pád z dvaceti metrů při slézání Gerlachovského štítu, bere jako zázrak od Boha, vnímá celý projekt jako své poslání. Jako dluh za svůj život Bohu, který nyní musí splatit. Po pádu se bývalý stavební inženýr ve třiceti nechal vysvětit na kněze a s igelitkou přišel do Žakovců. Teď je místní autorita známá po celém Slovensku. Známá i tím, že o homosexuálech prohlašuje, že jsou horší než vrahové. Homosexualita je totiž něco, co ve svém nápravném centru netoleruje. Ve filmu o tom poučuje i Růženu. Marián Kuffa je známý i díky svému bratrovi Štefanu Kuffovi, který minulý rok v Slovenské národní radě homosexuálům doporučil, aby si obvázali kolem nohou kámen a skočili do vody.

Dokument, kterému Jana Ševčíková věnovala pět let, po kterých do Žakovců jezdila, podává realistický a plastický náhled do každodenního života netradičního záchranného centra a jeho obyvatel. Jejich příběhy jsou smutné, občas zábavné a některé po pěti letech i s dobrým koncem. Neheroizuje Maroše, ukazuje ho takového, jaký je, jeho oddanost Bohu a přesvědčení o konání dobra i tmářské názory na homosexualitu. Marián Kuffa bere Žakovce jako svůj úděl, splácí Bohu pomyslný dluh a zároveň si zajišťuje místo v Království božím, ve které věří. Je tedy do jisté míry i sobecký.

Film podkresluje působivá jemná hudba, která vyniká zvláště při krásných záběrech tatranské krajiny, po které se Marián prohání na koni a relaxuje. Sám říká, že chuť všechno vzdát má skoro každý den, ale nikdy to neudělá.

Film můžete vidět 28. března na Jednom světě v Olomouci  v 17.30 v Divadle hudby a poté v dalších městech, kam se festival přesune.

Kdy a kde dávají film: Opři žebřík o nebe

26.3.2015 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout