Pořadatelé CPP si na sebe vzali nelehký úkol, a to vybrat v každé kategorii prestižní novinářské soutěže ty nejlepší fotografie ze všech dvaceti ročníků. Název výstavy předestírá, že byli úspěšní, ale je vůbec termín ,,nejlepší“, kromě toho, že je na plakátech chytlavý,  ten správný?

Jako první na sebe pozornost upírá velkoformátová fotografie Kosovská matka, která zvítězila v roce 1999. Jan Šibík na ní zachytil mladou albánskou uprchlici s dětmi na pokraji vyčerpání, jak se z posledních sil snaží překonat hranici Makedonie, ale makedonští vojáci jí nedovolují jít ani o krok dál. Fotografie je jako jedna z dvaceti vítězných velmi působivá, a to jak obrazově, tak i obsahově. Skrze silné emoce  vypovídá o jednom z nejhorších konfliktů moderní historie, který symbolizoval devadesátá léta. Jednoduše dobrý začátek výstavy, i když ne zcela.

Výstava mapuje střípky naší a světové historie od roku 1995. Kde tedy je první ročník? U již zmíněné fotografie pak nenajdeme ani ostatní snímky z roku 1999. Tvůrci výstavy se ji totiž rozhodli koncipovat nebo spíše nechat ve stejné kompozici jako všechny ročníky, tedy podle kategorií. Ovšem retrospektivní výstava je přece jenom jiný, daleko složitější koncept, který by působil možná srozumitelněji v chronologickém podání. Byl by pro diváka lépe uchopitelný a nerozptyloval by jeho pozornost při hledání směru. Ve výsledku se může stát, že člověk sice zhlédne paletu vynikajících a silných fotografií, ale bude v tom mít lidově řečeno guláš.

Po počátečním zmatení si člověk postupně zvykne na řazení podle kategorií a nechává se vtáhnout do spirály dějin. Například do krvavého dění v ulicích Prahy při demonstracích proti globalizaci, kdy mnohým v mysli utkvěl záběr dokumentaristy Jaroslava Kučery, který zobrazuje zuřivého demonstranta v masce. Kromě této vítězné fotografie roku 2000 pak i jeho další snímky vyhrocených událostí, které reflektovaly fenomén globalizace na jeho vzestupu a jež propůjčil tvář novému tisíciletí. 

Smysl pro okliku

Hlavní část výstavy, tedy mix světových událostí zachycených v reportážích a aktualitách, kde bylo vybírání fotografií nejtěžší, nám podává nejen historii charakterizovanou jejími nejvýznačnějšími událostmi jako takovou, ale hlavně český pohled na ni. Právě ten by se dal chrakterizovat fotografií roku 1997, na které nebojácný oříšek plave zatopenými ulicemi Uherského Hradiště. ,,Vy Češi se o těch nejzávažnějších věcech vyjadřujete oklikou,“ znělo tehdy vyjádření mezinárodní poroty. A měla zřejmě pravdu. Fotografie Petra Joska zaplavila světová média a pejsek se stal slavným. Charakterizuje Čechy jako největší milovníky psů na světě a kromě toho i náš zvláštní smysl pro neobvyklý a úsměvný detail, kterým se dá celá věc vyjádřit. Náš smysl pro okliku.

Nejčastějším jménem pod snímky z této části je Jan Šibík, který vyhrál hlavní cenu hned několikrát. Poskládaný obraz historie je poměrně vyvážený, ale na některých místech stránky kroniky naší doby bohužel zejí prázdnotou. Velmi dobrou sérií, která získala i první cenu za reportáž v posledním ročníku CPP, jsou fotografie syrského uprchlíka, kterého na jeho cestě za vidinou lepšího života následoval Stanislav Krupař s iPhonem, na který i celý soubor nafotil. Dále nechybí reflexe válek v Iráku a Afghánistánu, následky rwandského konfllktu nebo útoky jedenáctého září. Zcela však chybí reflexe arabského jara, kromě pár fotografií z Tunisu. Syrský konflikt na výstavě také není.

Pak se můžete na chvíli ztratit v devadesátých letech na snímcích, které na bílých výstavních deskách vystupují do popředí a diváka upoutají jinou estetikou, typickou pro kinofilmové přístroje i dobu samotnou. Takové jsou fotografie lidského pozorovatele Jaroslava Kučery. Z jeho syrových snímků, které tvoří jedny z nejlepších vzorků z kategorie Každodenní život, dýchá atmosféra divokých devadesátek hltajících svobodu a lačných po tom, co komunismus tabuizoval. Nové možnosti prostituce, erotiky nebo nově se objevující bezdomovci a sociální případy. I taková byla Praha. 

I když není řazení podle kategorie tím nejvhodnějším, některé části výstavy jsou díky tomu vydařené. Nejpovedeněji sestavenými kategoriemi, u kterých se člověk neztrácel, ba naopak nalézal něco, co ho bavilo byl zmíněný Každodenní život a pak Lidé o nichž se mluví. Právě tyto kategorie nabízí jedny z nejzajímavějších sérií výstavy i dvacetiletí. Ať už to byly fotografie ukrajinských dělníků Karla Cudlína, děsivá uniformita za plotem satelitních městeček Jiřího Křenka nebo již zmínění lidé pražští Jaroslava Kučery.

Lidé, o nichž se mluví zase dobře vystihuje osobnosti, které formovaly Českou republiku. Najdeme tu Havlovu, Zemanovu i Babišovu ,,zeď“, stejně jako kout padlých politiků v popředí s Paroubkem, Rathem a Topolánkem. Zemanova zeď pobaví, Havlova přiměřeně dojme a Babišova vzbudí neklid, přesně tak, jak ho vzbuzuje i sám oligarcha.

Z kategorie Portrét pořadatelé vybrali pár zdařilých sérií jako bezprostřední portréty pražských bezdomovců, muže, který se pokrývá popelem, nebo umělecky nafoceneé vlasy. Celkově je však výběr portrétů trochu mdlý. V horním patře pak jako obvykle čeká Sport, umění a příroda.

Výstava se divákovi snaží nabídnout přehled jak událostí, tak fotografií, které je reflektovaly. To se jí i částečně daří, avšak zvolená koncepce potenciálu plně nevyužívá. Nehledě na celkové vyznění, výstava nabízí vizuálně i obsahově působivý přehled toho, co se za posledních dvacet let dělo a jak na to nahlížela česká média. Někdy možná pejskařsky a jindy s plnou vážností.

18.3.2015 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout