Sunset Boulevard je jednou z nejdelších ulic světě. Neuvěřitelných 35 kilometrů plných dech beroucí historie filmu. Z pohledu obyčejného Američana to byla ulice hříšná a chamtivá, pro Billyho Wildera byla inspirací, ulice, která dala jeho filmům novou podobu. Filmová podoba muzikálu Sunset Boullevard, který dnes sledujeme skrze inscenaci Národního divadla moravskoslezského, vznikla v roku 1950 a Billy Wilder na něm spolupracoval s nadaným scénáristou Brackettem. Vzniklo tak lidské drama zastřešené nevinným úsměvem, které dokonale zobrazovalo krutý a nemilosrdný život umělce, který si skrze svou vlastní existenci uvědomuje jak pomíjivá je sláva, jak povrchní může být úspěch.

Národní divadlo moravskoslezské v dohodě s The Really Useful Group Ltd. uvádí muzikál Sunset Boulevard plný silných emocí, a to nejen díky přesvědčivým hereckým výkonům, ale především díky genialitě, která se skrývá v hudbě Andrewa Lloyda Webbera. Příběh stárnoucí divy Normy Desmond je zasazen do luxusu zahalené vily na Sunset Boulevardu. A vila není to jediné, co září zašlou slávou. Z velkolepé Normy Desmond, kterou téměř před dvaceti lety miloval celý svět, se stala žena osamělá, toužící po návratu před filmovou kameru, která ale netouží po ní. Ještě na začátku celého tohoto pochmurného příběhu bychom mohli přísahat, že její hvězda bude padat k zemi ještě hodně dlouhou dobu, ale po jejím setkání s neúspěšným scénáristou Joem Gillisem nám musí být jasné, že její konec se blíží mnohem rychleji.

Ostravští umělci obsadili do role nestárnoucí divy Katarínu Hasprovou, typově naprosto dokonalou alternaci Glorie Swanson. Co na to říci – byla to trefa do černého. Z jejích hořkosladkých slov a věrných gest jsem jí uvěřila snad každičkou lež, kterou prezentovala nám a především sama sobě. Na její velkolepý nástup hned v úvodu nejspíš nikdy nezapomenu. Tuto dámu si jistě zapamatujete i vy – její „krkavčí“ zvolání na svého sluhu Maxe v okamžicích, kdy od něj něco potřebuje, je zkrátka nezapomenutelné.

Nabízí se zcela jasná otázka: Bude role Normy Desmond životní rolí Kataríny Hasprové? Podle mě ano. Ale těžko říct, s čím přijde dál.

Stopy na naší duši zanechá jistě i výkon hlavní mužské postavy, kterou si střihl Roman Harok. Rodák z Bílovce absolvoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a již během studií hostoval v Divadle Petra Bezruče, v Národním divadle moravskoslezském i v Divadle loutek. Možná proto ho poslední dobou vnímáme jako nejhodnotnějšího herce z Národního divadla moravskoslezského. Zahrál si titulní roli v muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, ztvárnil roli Joea v Limonádovém Joeovi, Kornelia v Hello, Dolly!, Peška v Noci na Karlštejně a mnoho dalších, jistě stejně hodnotných rolí. Je však jasné, že se Joe Gillis na jeho osobnosti značně podepíše. Je to přece jen postava zcela jedinečná a komplikovaná.

A snad mi tito dva prominou, ale včera pro mne byla dokonalá jen jedna postava, a to role Maxe von Mayerlinga, sluhy, ochránce, přítele a prvního manžela této nestárnoucí divy. Ztvárňuje tak postavu muže, který na svou „madam“ neustále dohlíží, podporuje ji, tiše snáší její manýry, s utrpením sleduje její duševní pochody. Úsměv bychom u něj hledali jen těžce. Vážnost postavy je tedy zřetelná již na první pohled, všemu korunuje bezchybný hlasový projev. Už od prvních tónů jsem přestala údivem dýchat. Dokonalý, bezchybný projev Jiřího Hájka dělá z muzikálu Sunset Boulevard něco jedinečného. Rozhodně v celé inscenaci vyniká v tom nejlepším slova smyslu.

Za zmínku ale také stojí postava Betty Schaefer, kterou ztvárnila Silvia Holečková. V roli křehké, naivní blondýnky si vedla výborně. Osobně mám ráda, když se hlasový projev muzikálových zpěvaček v něčem odlišuje. Silvia má hlas lehce zastřený, originální a její sdělení je tak pro posluchače jasné a srozumitelné.

Za velmi originální nápad považuji filmovou projekci. Každý jednotlivý snímek koresponduje s dějem na jevišti, stejně jako vynikající jevištní kulisy a pečlivě vybrané kostýmy. Jasně a zřetelně korespondují s tehdejším americkým stylem života. Rozhodně chválím i plynulost scén a smysl pro detail.

Hudební číslo „Neumím se lásky vzdát“, ve kterém si vyznávají lásku Betty s Joem, mělo být bezesporu tím nejromantičtějším momentem v celé inscenaci. Ano – a tak to také bylo. Nečekaný výpadek elektrické energie však milence nevyvedl ani na okamžik ze svých rolí a hudební číslo dohráli až do konce. Podle dostupných informací to nebyl záměr, ale třeba jen chtěli tvůrci scénu udělat prostě jen romantičtější.

Poslední scéna měla být tím pomyslným vrcholem tvrdé práce všech přítomných účastníků. Norma Desmond, zcela nepříčetná, psychicky nemocná zažívá svůj poslední velký filmový záběr velké hvězdy.

20.2.2015 | ZuzkaŠ Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout