Při vernisáži v podzemních prostorách Českého centra se mezi návštěvníky míhá vysoká robustnější postava, která má na hlavě obří bílou paruku napodobující Alberta Einsteina na jednom z jeho nejslavnějších portrétů s rozježenými vlasy. Je to Michael Kratochvíl v pruhovaném tričku a tolik typické šále kolem krku. ,,Až vám za barem budu čepovat pivo, můžete se mě zeptat, proč tu paruku mám,'' pronáší na konci krátkého proslovu o výstavě. Po prvním zhlédnutí portrétů se na to s žádostí o autogram jdu zeptat. ,,Mám jí proto, aby mi do hlavy neproudily žádné myšlenky, abych měl čistou mysl aspoň na okamžik,'' vysvětluje Kratochvíl s úsměvem.

Právě okamžiky, prchavé chvíle a pocity hrají ústřední roli v jeho portrétové tvorbě. Ve své již druhé výstavě věnované portrétu nedává skoro žádný prostor inscenaci ani umělosti. Focené osoby i osobnosti sledoval, chodil s nimi na nákup nebo je navštívil v jejich přirozeném prostředí – doma, v práci, oblíbené kavárně nebo jen tak na procházce městem. Narozdíl od svého otce Michael nefotí jen známé osobnosti jako Anetu Langerovou, Olgu Sommerovou nebo Jana Macháčka, ale přes hledáček foťáku dává nahlédnout i na řezníka, holubáře, zápasníky nebo neznámou holčičku s bublifukem – Bublifučku.

Černobílé, vysoce kontrastní fotografie jsou plné hry světla a stínu. Právě svou skladbou náhodného prostředí, okamžiku, který vybídl Kratochvíla vzít fotoaparát a zmáčknout spoušť právě v tomto úhlu pohledu z nic částečně dělají reportážní portréty, aspoň já si je skoro všechny jako součást fotoreportáže dokážu představit. Ale oproti ní mají něco navíc – dokáží působivě fungovat naprosto samostatně. Na většině se Kratochvílovi i doopravdy podařilo zachytit určitou, momentální polohu osobnosti portrétovaného člověka. Například u fotky holubáře, který drží holuba máchajícího křídly, velmi silný okamžik. Nebo kouřícího Jana Macháčka. Skvělá je i fotografie gentlemana Ladislava Špačka nebo ona Bublifučka.

Výstava je koncipovaná velmi hravě a undergroundově. Velkoformátové tisky jsou jen na obyčejném papíře, přilepené černou ,,únosovou“ lepící páskou. Popisek je v pravém dolním rohu vepsaný černou lihovkou, na většině je jméno a pod ním slovo, které buď v danou chvíli nebo celkově vyjadřuje, kdo jsou – herečka, bublifučka, gentleman či mánička.

14.2.2015 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout