Šestnáctiletá Tori Springová bývala dříve vcelku normální děvče, ovšem pak se něco změnilo. Její bratr se pokusil o sebevraždu a ona je teď cynická a nesnáší takové všední věci, jako je cestování autobusem, čtení knih, párty, ale také jen obyčejnou komunikaci s lidmi ve svém okolí. Místo toho tráví veškerý volný čas v posteli, kde bloguje nebo se dívá na filmy.

Ale to má také brzy skončit, jednoho dne se vydá po cestě z růžových papírků, kterou pro ni někdo neznámý vytvořil. Tam se poprvé setkává se Solitaire. A od té doby není den, kdy by Solitaire neprovedl ve škole nějaký „kanadský žertík“. Ale kdo to vlastně je? Kdo se za označením Solitaire skrývá? Může to být záhadný Michael Holden nebo snad Torin bývalý nejlepší kamarád Lucas? Oba přestoupili na Torinu školu ve stejnou dobu. Anebo se za tím skrývá někdo úplně jiný? Odhalí Tori to tajemství včas, než bude někdo vážně zraněn? Čas se odpočítává a poslední akce Solitaire už se blíží…

A najednou – jako když se obrátí vítr nebo když najedete na výmol nebo když zařvete při náhlém pohybu v hororovém filmu – najednou je z něj úplně jiný člověk. Jeho úsměv zmizí a modrá a zelená barva jeho očí potemní. Sevře ruce v pěst a zavrčí – doopravdy na mě zavrčí. „Možná, že fakt jsi maniodepresivní psychopat.“

Solitaire je v žánru young adult velmi neobvyklou knihou. Opravdu nečekejte žádné zamilované pohledy a předvídatelný příběh, jenž je velmi podobný spoustě dalším. Naopak, tentokrát jde o velmi čtivý příběh plný pesimismu a sarkasmu, kdy je každá stránka obojím přímo přesycena. Ano, opravdu nečekejte žádné motýlky, ale melancholii až depresivní náladu, která se vás bude držet od začátku do konce. Příběh je psaný velmi reálně a Alice Osemanová nejspíše promítá sama sebe do role Tori, protože stejně jako ona je také velmi cynická.

Největší poděkování patří mojí škole! Bez vás by tahle kniha nikdy nevznikla. Díky, že jsem vás mohla nenávidět a milovat zároveň a že jsem díky vám nikdy nepřestala být sebekritická. Vychovali jste mě skvěle – vštípili jste mi pohrdání autoritami a zdravou dávku pesimismu a úzkosti. Sakra, prostě jste mě přiměli bojovat.

Postavy jsou zajímavě vykreslené, Alice Osemanová na každého prozradí jen tolik, aby zachovala tajemnost příběhu a pro čtenáře i nadále zůstala hlavní pointa záhadou. Ovšem nečekejte žádné playboye s břišními svaly nebo krasavce, kteří hrají závodně fotbal. Těch najdete v celé knize jen velmi málo. Hlavní hrdinové jsou obyčejní a místy dokonce působí až neatraktivně. Chlapci jsou stydliví a často se červenají. Dívky kolem Tori jsou sebejisté, ale ona sama je velmi negativní člověk, který toho moc nenamluví a když už, tak je to jakoby jí z úst odkapával jed. Přitom jde o velmi chytré děvče, které jen možná hledá sama sebe, šestnáct je vážně těžký věk.  

Solitaire je psychologickým románem, jež za přečtení rozhodně stojí. Ovšem ale není pro každého a čtenář si musí umět najít tu pravou chvíli pro jeho přečtení. Určitě se vám bude líbit v době, kdy už jste přesyceni princi na bílém koni a láskou až za hrob. Protože občas je potřeba vyzkoušet zase něco z jiného soudku a třeba právě vás Solitaire také velmi mile překvapí.

2.2.2015 | Kateřina Müllerová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout