Dvě sestry

Zuzana Lapčíková, spolu s režisérkou Hanou Litterovou, napsala tragický příběh na pozadí historických událostí a děj zasadila mezi roky 1608 a 1620. Alžběta a Salomena jsou dvě sestry z bohatého rodu Smiřických ze Smiřic. Všichni muži z tohoto rodu však zemřeli, zůstal jen postižený bratr, začíná tedy boj o majetek. Salomena je krásná a oblíbená, Alžběta ošklivá a matkou nenáviděná. Když Alžběta svede poddaného, rodina ji uvrhne do vězení. To však nestačí k tomu, aby byla zbavena majetku, matka tedy provdá Salomenu. Alžbětu však nečekaně a z neznámého důvodu požádá o sňatek Ota z Vartemberka.

Intriky a násilí

Přestože děj dramatu je někdy možná až příliš zamotaný, plní svůj účel a působí jako typický příběh ze středověku, plný intrik a násilí. K tomu přispívá i fakt, že autorky nechaly své postavy promlouvat dobovou češtinou přelomu 16. a 17. století. Konec příběhu a inscenace se mi však zdál zbytečně uspěchaný, a přestože v první polovině byly některé události popisovány do velikých detailů (styk Alžběty s kovářem), v druhé polovině některé zvraty nebylo možné ani pořádně zaregistrovat (postižený bratr celý život předstíral, že je postižený?).

Drsný středověk

Scénografie Pavla Knolla a kostýmy Agnieszky Oldak doplnily atmosféru drsného středověku. Scéna je rozdělena mříží, za kterou je uvězněná Alžběta a která také napomáhá oddělovat různé dějové linie, když se odehrávají na jevišti současně. Kostýmy jsou dobové a na pohled krásné, nebrání však v pohybu hecům ani tanečníkům.

Hudba Zuzany Lapčíkové

Co je však na celé inscenaci ojedinělé a obdivuhodné, je celkové spojení hudby, tance a činohry. Všechny složky jsou efektivně zkombinované a stejně precizně provedené. Nejvýraznější je však hudba, kterou na jevišti živě interpretuje sama Zuzana Lapčíková s perfektně sehranou kapelou. Lapčíková střídáním dobové hudby a dobových písní, které hraje na cemballo a zpívá, s modernější hudbou s nápadným partem bicích, navozuje atmosféru klidnou nebo akční přesně podle událostí v ději. Někdy je však hudba výrazná až příliš a není tak jednoduché sledovat, co se děje na jevišti. V jedné scéně i úplně přehlušila promluvu jedné z postav.

Herci a tanečníci

Režisérka a choreografka Hana Litterová obsadila do některých rolí herce a do jiných zase tanečníky a poradila si s tím tak, že to nepůsobí vůbec rušivě, ale naopak naprosto přirozeně. Všichni tanečníci tak podávají stejně dobré herecké výkony jako herci. Nejvýraznějším je však Adam Sojka, který v roli tyrana Jindřicha, který bije a znásilňuje svoji manželku, podal snad nejlepší herecký výkon za celou inscenaci a dokázal to beze slov. Z herců jsou pak nejvýraznější Marie Durnová v roli matky dvou sester a Hana Briešťanská v roli Alžběty, která dokázala, že i výborně zpívá. Jediným nedostatkem v tomto směru je, že přestože Alžběta má být ošklivá, obě její představitelky – Hana Briešťanská a baletka Markéta Habalová – toto ani zdaleka nesplňují, k jejich pravému vzhledu jim byl přidán pouze malý hrb.

Požár na projekci

K použití hudby, tance a mluveného slova je přidán ještě další prvek, a tím je videoprojekce. Ta buď pouze emocionálně dokresluje průběh děje promítáním tváře nějaké postavy nebo i posouvá děj, což však někdy působí spíše zmatečně a přeexponovaně. To se stalo například při scéně, kdy na jevišti baletka Alžběta sváděla kováře, za mříží byla herečka Alžběta, na projekci umíral bratr sester a do toho ještě mluvil. Jindy však byla projekce použita pro zobrazení požáru, což bylo naopak velmi účinné a efektní.

Alžběta a Salomena je silným zážitkem pro všechny milovníky tragických a naturalistických příběhů, středověku a hudby Zuzany Lapčíkové. I přes malé nedostatky je to pozoruhodná a originální inscenace, kterou stojí za to vidět.

(Psáno z 2. premiéry 5. 12. 2014)

8.12.2014 | Pavla Haluzová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout