Prezentujete se jako scéna, která se věnuje palčivým otázkám současnosti, ztrátě hodnot, ba dokonce nenalézání smyslu života, můžete o tom říci něco konkrétnějšího?

Beru divadlo jako živé umění, které musí zásadně korespondovat s dobou. Podle mého názoru asi ani neexistuje z principu neangažované divadlo. Divadlo má kouzlo společného prožitku. Můžete o nějakém problému vědět, číst v tisku, v knihách, diskutovat, ale jenom na divadle jej můžete prožít, přestože si samozřejmě uvědomujete divadelní iluzi.

Jaká je Vaše koncepce pro tuto již druhou divadelní sezónu?

Uvádíme výhradně současné hry v české nebo světové premiéře, pracujeme s autory, to je základ našeho repertoáru. Kromě inscenací připravujeme také scénická čtení s doprovodným programem a v neposlední řadě také site specific projekty, na které bychom rádi v budoucnu kladli větší důraz. Divadelně při nich v ulicích ztvárňujeme témata související s lokalitou, kde se divadlo nachází, tedy s Prahou 10. Tím, že vycházíme z budovy divadla, dostáváme se i při zkoušení do komunikace s lidmi z okolí, což je, doufám, oboustranně obohacující.

Které konkrétní site specific projekty jste už uvedli do života?

Tak například na nedávné Noci divadel 15. listopadu to byla obnovená premiéra projektu Solidarita. Sídliště Solidarita bylo vůbec prvním pražským sídlištěm, začalo se stavět v roce 1947. Na místě, kde stojí Strašnické divadlo, se nejprve odlévaly panely pro okolní zástavbu – dalo by se tedy říct, že divadlo je srdcem sídliště. K projektu nás inspirovala Bára Špičáková a její připravovaná kniha, která se zabývá urbanismem, architekturou, ale zahrnuje i výpovědi pamětníků.

Ve Vašem programu mě zaujal termín „eastern“, jakási východní varianta westernu?

Ano, to byl také site specific projekt, východiskem byly takzvané soudničky, inspirace tvorbou Jiřího Marka (Hříšní lidé města pražského, Panoptikum města pražského, pozn. red.). Látku jsme aplikovali přímo na strašnické prostředí a vznikla tak svébytná hra – Strašnice, mordů plný ulice, kterou pro nás napsal přední dramatik Egon L. Tobiáš a režíroval Jan Frič.

Součástí Vaší dramaturgie je i tzv. Platforma x krát mladých názorů, teď startuje již třetí půlroční cyklus, o co se vlastně jedná?

Je to dlouhodobý festival scénických čtení s doprovodným programem – hudebním, výtvarným, diskuzním. První cyklus her pod názvem Bůh X se věnoval ani ne tak absenci víry, jako spíš absenci morálních hodnot obecně. Následně jsme navázali tématem Střet civilizací, kde jsme uvedli např. Mayenburgovu hru Mučedník, zobrazující křesťanský fanatismus středoškoláka – tím vzniklo zajímavé zrcadlo, protože v současnosti to vypadá, že existuje pouze fanatismus islámský.

To jsou dost náročná témata, jak na to sekulární české publikum reagovalo?

Upřímně mě těší, že naši diváci jsou v tomto směru poučení, otevření. Po čtení proběhla diskuse, což není v našem divadelním kontextu úplně běžné, takže mě až překvapilo, jak se diváci zapojili.

A aktuální téma Platformy?

Téma pro tuto část sezony je Zánik ekonomiky, uvádíme hry reflektující finanční krizi. Britský dramatik Anders Lustgarten ve hře Jestli nás nenecháte snít, my vás nenecháme spát  domýšlí absurdní situaci, kdy do každé domácnosti instaluje měřič státního dluhu, který musí postavy splácet, čímž předvede důsledně zprivatizovaný sociální systém – od zdravotnictví až po vězeňství.

Co nabízí X10 dětem?

Co se týče pohádek a dalšího programu pro děti, jedná se o samostatnou produkci Ivany Hessové, která uvádí jednak vlastní pohádky, ale zve celou řadu hostujících souborů. Naši herci Anna Císařovská a Jiří Hajdyla vytvořili inscenaci Ukradený čas, jejíž téma je také aktuální -  zabývá se tím, jak děti ztrácejí čas u médií a nejmodernější elektroniky.

V prosinci má premiéru hra Den bez Rusáka podle knihy Červená a bílá Doroty Masłowské, co nám o ní řeknete?

Dorota Masłowska vytvořila výpověď ztracené generace dnešních mladých, zachytila jejich frustraci, deziluze, ale i vášnivou touhu žít a snít. Masłowska se ptá, jak přežít ve světě, ze kterého se vytratily hodnoty a ve kterém člověk nevidí žádnou perspektivu pro svůj rozvoj. Pozoruhodná je její hra s jazykem, kdy nabourává cíleně lexikální strukturu, tvoří nové jazykové konstrukty.

Působila jste 10 let v Národním divadle, co Vás přivedlo k nezávislému divadlu?

Před Národním divadlem jsem byla osm let v Činoherním studiu Ústí nad Labem a rok v brněnském HaDivadle, což byla a jsou progresivní studiová divadla, takže jsem se vlastně vrátila tam, kam patřím. Divadelní praxe má určité etapy, existuje pravdivé rčení, že jedna divadelní éra trvá tři nebo sedm let. Člověk přirozeně potřebuje nové impulzy a také naopak chce své dosavadní zkušenosti předávat dále. Jde o to, zda dokážete odejít ve správný čas a uvolnit místo čerstvým silám. Pokud to nedokážete, hrozí, že vlastně zničíte vlastní práci.

Svého rozhodnutí nelitujete? Nechtěla byste se někdy vrátit do Národního, ke konzervativnější tvorbě?

To ne, a myslím si, že by to dokonce ani nešlo.

V souvislosti s právě proběhlými oslavami 25. výročí sametové revoluce se hodně mluvilo o úloze divadla v revoluci, jak jste Vy sama listopad roku 1989 prožívala?

Byla jsem tenkrát v prvním ročníku na DAMU a ty zážitky byly velmi přímé; vzpomínám si, jak jsme okupovali školu, nastěhovali se tam a aktivně se podíleli na protestech a debatách. Maminka mi tenkrát do Prahy poslala pas, protože se obávala, že to celé nedopadne dobře… Vzpomínám na to se sentimentem, ale zároveň si silně uvědomuji, že se znovu nacházíme na kře, která se láme. Probíhá geopolitické přeskupování, zápas o hranici mezi východem a západem. V této situaci prezident a exprezident dezinterpretují, zlehčují naši moderní historii a odkaz Václava Havla. Pokoušejí se snížit význam hodnot, které reprezentoval, a posunout naši zahraniční politiku směrem… který nikam nevede.

24.11.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout