Českým ekvivalentem pro anglické „brainchild“ je zřejmě pojem duchovní dítě, nicméně v případě kalifornské formace zůstanu u anglicismu – jednak se mi ohromně líbí a jednak je trefnější. Xiu Xiu jsou brainchild a nástroj Jamieho Stewarta – nástroj, jímž chce Stewart tahat na světlo tabuizovaná témata a vyvolávat otázky, což se mu daří již názvem, kterým projekt zaštítil. Možnost okusit Stewartův způsob sebereflexe skrze hudbu dostává české publikum poměrně často. Ta aktuální se odehrála poslední říjnový večer v prostorech Strašnického divadla.

Věnovat se personálnímu obsazení Xiu Xiu na turné je opovážlivým dupáním na tenkém ledě. Je zázrakem, že Stewart ke své osobě a tvorbě vůbec najde někoho podobně uvažujícího. V Praze vylezl na podium spolu s perkusistou Shaynou Dunkleman a už vstupní intimní rituál ukázal, že Marge Simpsonová měla pravdu – správný vafle drží při sobě. Než jsem vešel do sálu, načmáral mi pořadatel na předloktí lebku. Zřejmě, aby varoval.

Xiu Xiu si libují v disharmoničnu a nečiní jim nejmenší problém ublížit publiku zvukem. Tam, kde na deskách slyšíte zvláštní zvuky, se naživo ozývá zhudebněná agrese a útok. Mnoho tracků pouze vypustí zvukovou clonu a záměrně nikam nevedou. Představit, zaujmout, vyrušit, závěr, skřek. Aktuální show stojí a padá na posledním albu Angel Guts: Red Clasroom. Skladby s klasickou strukturou sloka-refrén-mezihra-refrén opět k nalezení pouze při hledání s lupou, tudy Xiu Xiu nechtějí jít. I já jsem především fandou kolekce Fabulous Muscles, kde kontroverze slouží hudbě, ne naopak, tudíž se rovnou přiznám, že ne každý Stewartův pokus o likvidaci myšlenek ocením. Všechny tracky vede pouze k jednomu ze dvou možných výsledků.

Absolutní nepochopení – bolest, nebo výbuch emocí – nadšení. Žádný meziprostor neexistuje. Pouze jedno, nebo druhé.

Rovnou přiznám, že pražský setlist měl pro mě až příliš tracků (slova písnička se štítím), které skončily tou horší z obou variant. Přesto každý úspěšný pokus – Stupid in the Dark, Black Dick – jako by se pokoušel zpětně vysvětlovat všechna předchozí nedorozumění… A že jich bylo. Ač té agrese a intenzity bylo na mne příliš, vždycky nakonec došlo k pokusu o pochopení a usmíření.

Závěr je perfektním místem pro I Luv the Valley OH. O co bolestivější a bizarnější bylo vše předešlé, o to účinnější je poslední skladba a finální uvolňující výdech. Veškerá rozháranost měla svůj důvod a mířila k silnějšímu prožitku momentu smíření, kterým I Luv the Valley je. Ten úplně nejsilnější track, kdy Stewart, ač znovu plný emocí a agrese, pouze pohladí. Alespoň jednou. Odpustím vše, pokud je co.

Konec a odchod. Jen blázen čeká na přídavek. Klasická struktura je přeci to, čemu se tenhle projekt tak úspěšně vzpírá. Výsledné dojmy jsou rozporuplné a takové být mají. Z koncertu Xiu Xiu lze odcházet jedině narušen. Rád si to za několik let zopakuji znovu, ale opravdu zřejmě až po delší době, neboť toho Trierova Antikrista si také nepustíte dvakrát za víkend. Bezprostřední dojmy nejsou ničím, podstatné je, pokud to uvnitř stále rezonuje.

2.11.2014 | Petr Baroch Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout