Co jsme viděli v Ji.hlavě a co uvidíte v kinech? Dokumentární filmové tipy

Co jsme viděli v Ji.hlavě a co uvidíte v kinech? Dokumentární filmové tipy 

V srdci Vysočiny skončil tento týden další ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava. Přivítal rekordní počet diváků i hostů – festivalové projekce prý vidělo 37 000 diváků. My jsme se do kina nakonec (vetšinou) vešli a vlastně nám to čekání zas tak moc nevadilo, protože většina toho, co jsme v Jihlavě letos viděli, stála za fronty a ostré lokty v davu.

Hlavním tématem letošního ročníku byla „továrna“, ale hledání téhle dramaturgické linky v programu se opět ukázalo jako marné. Naše Jihlava tak letos byla především ve znamení domácí dokumentární produkce a ty nejzajímavější filmové tipy tímto posíláme dál.

Těžko říct, zda letošní významná česká úroda znamená, že je česká dokumentární tvroba skutečně tak na vzestupu, jak se často tvrdí nebo je to prostě proto, že domácí témata umíme nejlépe kriticky zhodnotit, protože nám jsou zkrátka nejbližší. S jistotou ale můžeme říci, že se v české dokumentaristice střídají generace a že je to dobře – protože mezi studenty FAMU se najdou takoví, kteří se nebojí složitých a nepříjemných otázek (Martina Malinová), nebojí se aktivismu (Apolena Rychlíková) a nebo třeba umí být ukrutně vtipní, aniž by se bavili na účet svých nicnetušících protagonistů (Dužan Duong).

Průbojnost mladé generace se projevila částečně už loni, kdy si jeden z nejhlasitějších potlesků vysloužil Andran Abramjan za krátkometrážní studentskou meditaci nad stavem civilizace „Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se“ a Apolena Rychlíková představila intimntí „Rodinu“ o nejen politickém střetu generací. Oba tvůrci se podobně výrazně projevili v Jihlavě i letos – Abramjan se snímkem „Argumenty“ nabízí velmi neotřelý pohled na ukrajinskou krizi v hlubším kontextu a ukazuje, že se umí nad věcmi zamyslet z mnoha různých úhlů pohledu a mnohem sofistikovaněji, než to zvládá mnoho jeho starších kolegů.

Apolena Rychlíková přivezla dvacetiminutový film s názvem „Za Adolfa by žádný morgoši neměli žádný práva“.  Opět nebývale intimním způsobem zachycuje jeden všední den loni narozených a už od té chvíle spoustu slušných spoluobčanů nenáviděných paterčat. Záběry na smějící se miminka doprovázené čtenými komentářy ze sociálních sítí o tom, jak bychom měli všechny ty hnědočechy vystřílet působí zcela jednoznačně, možná až samoúčelně – ale právě o tom aktivistický dokument je a má být, takže Apoleně Rychlíkové nezbývá než (opět) tleskat za odvahu, s níž se pouští do palčivých témat, které její starší a profesionální kolegové v drtvivé většině ignorují. Nedozvíme se sice nic o tom, proč je česká společnost rasistická, žádný komentář ani hloubkový vhled se nenabízí – film je především obžalobou a konstatováním drsné skutečnosti. A to je samo o sobě docela dost (a vyžaduje odvahu).

Na „morgoše“ tematicky i fakticky navazoval snímek „Několil Let“ o v zásadě marné blokádě vepřína v Letech. Uvědomělá (sebe)reflexe o smyslu či marnosti občanského aktivismu je poznamenána pohledem insidera zevnitř komunity, do které autorka sama patří, ale přitom vypovídá leccos o stavu české společnosti jako takové. Protože ale studentské filmy nemají v kinech šanci a úspěch v Jihlavě na tom bohužel nic nemění, pokud si chcete na tvorbu nejmladší generace českých dokumentaristů vlastní názor, vyražte na Famufest.

Oproti tomu snímek „Mat Goc“ českého studenta vietnamského původu Dužana Duonga, který původně vznikl slovy autora jako „takové dovolenkové video“, se dostal na program Jihlavských ozvěn – více o nich zde.  Zábavnou cestu znuděného mladého českého Vietnamce z Čech až do rodné země rozhodně doporučujeme – nejenom se o Vietnamské komunitě v Čechách možná něco dozvíte, také se hodně nasmějete. Dužanovu schopnost nadsázky asi nejlépe dokazuje to, že jeho další film má pojednávat o tom, jak Vietnamci slaví v Čechách Vánoce a bude se jmenovat „Vánoční větev“.  

Několik nových českých dokumentů se už tradičně dostává do kin pod značkou „Česká radost v českých kinech“. Do tohoto výběru se letos dostal i snímek „Vzhlížíme k oblakům“ režiséra Martina Duška, který nakonec vyhrál i cenu za nejlepší český dokument. Intimní, filmařsky vyrovnaný portrét dvacetiletého Rádi, který marně shání rozumnou práci a vůbec nějaký rozumný důvod k životu a ve volném čase se účastní tuningových závodů se svým starým golfem, je rozhodně jedním z nejlepších filmových zážitků letošního roku. Režisér dokázal skrze hlavního protagonistu zprostředkovat pohled do světa, o kterém většina běžných návštěvníků jihlavských projekcí neví zhola nic – a přitom je to každodenní realita odehrávající se 100 kilometrů severně od Prahy.

V Ozvěnách ani v České radosti nenajdete další dva české filmy, které rozhodně stojí za pozornost – „Danielův svět“ Veroniky Liškové (divácká cena v Jihlavě) a „Českou pivní válku“  Jana Látala. První zmiňovaný snímek, působivou zpověd homosexuálního pedofila o morálních i životních výzvách, které před něj jeho neobvyklá sexuální orientace staví, ale uvidíme v běžné kinodistribuci. Sice to vypadá, že se jedná o podívanou pro silnější povahy, ale film překvapuje nebývalou intimitou a především kultivovaností hlavního hrdiny, který se nebál jít s kůži na trh. Danielovo vyprávění o vlastní jinakosti a nekonečném boji se sebou samým má potenciál změnit pohled společnosti na velmi stigmatizovanou pedofilní sexuální menšinu, přesto, že z filmařského hlediska se jedná o klasický natočený a nijak objevný film. Ale i tak na něj do kina rozhodně běžte.

Jan Látal našel hlavního protagonistu ve zcela jiné „komunitě“ – mezi zapřisáhlými vyznavači českého piva. Hlavní hrdina Martin Jarošek o sobě říká, že se zamiloval do piva ve svých čtyřech letech a jeho vztah ke zlatavému moku se s léty jenom utužuje. Na jeho příběhu a dalších podobně laděných bojovníků za pravé české pivo, které je potřeba uchránit před globalizací a mechanizovanou výrobou nadnárodních koncernů, režisér ukazuje nejen zábavně obskurní životní styl hlavních protagonistů, ale i jejich specifický patriotismus a nacionalismus.

Přestože lásku k vlasti ani k pivu autorka těchto řádků nijak hluboce nesdílí, doslova švejkovská přehlídka postav, pronášejících hlášky jako „něco tady po nás musí zůstat –a nemusí to být pivo, může to být třeba tlačenka nebo ovar“ je tak specificky česká, že i mě přesvědčila, že na té národní identitě pravděpodobně něco být musí. Že se to „něco“ demonstruje zrovna jako sklon k hrdému alkoholismu, už je asi jiný problém. Česká pivní válka se s nějvětší pravděpodobností v kinech ocitne také a my jí doporučujeme jak pivařům, tak vinařům a abstinentům.

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Mezinárodní Festival Dokumentárních Filmů Jihlava

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!