Válka, rodina, odpovědnost – toť velká témata Pasti Tadeusze Różewicze. Rodinný krb láskyplného otroctví versus krtkova nora se stohy popsaných papírů. Starost o své nejbližší versus stavění sebe na první místo trpitele, obětního beránka a smutného vizionáře.

Titulní roli nadějného, ale přesmíru sebekritického spisovatele obsadil Jan Hofman, který je v roli Kafky jak panicky plachý a jemný, tak předčasně zestárlý a životem náležitě urvaný. Oči mu na jevišti jen blýskají a jeho něžná tvářička krásně kontrastuje s domnělou ustaraností intelektuála. „Já…tatínku, já…,“ dere ze sebe a vždy je jaksepatří uzemněn tím, který už ví, co je život.

Jeho věrného přítele Maxe Broda si střihnul Jan Zadražil, který se bez hnutí brvou pouští do skvělých rétorických operací, při kterých cuká koutek, ale vzápětí se tají dech. Dalšími výraznými postavami jsou Kafkova snoubenka Felice (Eva Vrbková), drsná, zlatozubá, trpělivá, ale také jako ostatní narušená, neurotická a samozřejmě pevná ruka rodiny, citově brutální Vilém Udatný, který dostane za pravdu až v samém závěru hry, kdy se pakují kufry a nastupuje se do vlaku.

Tato geniální tragikomedie poslepovala součástky Kafkova života a vyvedla jej z mýtu o kanonickém spisovateli, aby se na něj podívala spíše jako na člověka čelící výzvě k odpovědnosti, starosti a lásce. V té, zdá se, Kafka zklamal, přestože předtím zproblematizoval vše, i samotné problémy. Sousloví mezigenerační konflikt by zde znělo asi banálně; na hrdiny Pasti se snáší tolik břemen, že pouhý věkový a zkušenostní rozdíl není už vůbec směrodatný.

Komunikace dvou generací je spíše na úrovni dramatik – Kafka: Różewicz vnáší do Pasti svou zkušenost války, které Kafka unikl díky tuberkulóze a tvoří nové interpretace lidského jednání v krizových situacích. Past je zde jakousi univerzální situací každého jedince, do které se už rodí – nejen past své rodiny, ale past korábu ukrutných dějin, který ztratil kormidlo.

29.10.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout