Režisér Martin Františák si rozhodně nedělal z diváka loutku, ba naopak. Petrolejové lampy měly jak poutavý příběh, tak i rychlý spád. Možná si tehdy ani Jaroslav Havlíček neuvědomil, jak mocnou za sebou zanechá stopu. Lampy se hrají pořád, v několika desítkách repríz, a dívákům se to stále líbí. Ale proč? Vždyť to není ani komedie, která v posledních letech zaujímá místo v divákově srdci. Je to příběh plný bolesti, touhy po něčem zdánlivě nedosažitelném, příběh, který zkoumá všelijaká zákoutí lidského vědomí i podvědomí. 

Začíná to však zcela nevinně. Ne moc hezká Štěpánka (Sylvie Krupanská) má za sebou svá nejlepší léta. Mladší už nebude, krásnější taky ne, ale přesto převelice touží po veliké lásce. K její smůle si však nakonec vybere svého bratrance Pavla (Lukáš Melník), kterému jde očividně jen o její peníze. Možná ale taky ne. Třeba jen chce zachránit chátrající rodinný statek, na jehož zadlužení se značně podílel. Ale jaká to je pravděpodobnost? Namyšlený, nevychovaný a odporný jak tělem, tak duší. 

Žijí spolu, ale přesto spolu nejsou. I tak by se dalo vysvětlit, proč Štěpka tak moc touží po dítěti, které jí Pavel není schopen dát. Zjišťuje, že si její muž nepřivezl z války jen špatné vzpomínky, ale také syfilis. Jeho zdravotní stav se nadále zhoršuje, až do takových krajností, že je Štěpka pod tíhou celého světa donucena Pavla nechat odvézt do ústavu, kde nakonec také umírá. 

V ostravské inscenaci je potřeba vyzdvihnout několik výrazných osobností. Mimo výborné a osobnostně zářící Sylvie Krupanské se na jevišti cítil jako doma Karel Čepek (hraje Pavlova otce Jana Malinu), jehož charismatický hlasový projev omámil snad každého v sále. Norbert Lichý (role otce Štěpánky) exceluje svou nevšední vizáží, výborný je také Jiří Müller v roli skákavého machoně. 

20.10.2014 | ZuzkaŠ Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout