Nezájem. Právě takto by se dal popsat prvotní dojem, který naskočil v hlavě po dopoledním příchodu do areálu. Zahájení celé akce se účastnily zhruba tři desítky návštěvníků. Situace se ale bohužel nezlepšila ani s přibývajícím časem a v konečném souhrnu Rock-fest navštívilo sotva pár stovek zvědavců.

Zmíněný fakt dokonale ilustrovala groteskně vyhlížející scénka, která se urodila v rámci vystoupení Public Relations, během něhož se zhmotnila noční můra snad všech interpretů, když početná ekipa fotografů v jednu chvíli přečíslila hlouček posluchačů. Jinak se ale jednalo o příjemný elektro-metalový set vystavěný okolo aktuální placky Reset.

Na vedlejším pódiu zatím spustili frýdecko-místečtí Slepí křováci. Crossoverová směska, okořeněná zvuky didgerida, nepostrádala vervu a drive. 

Místní partička Jeseter dala vzpomenout na dnes už prakticky zašlou slávu progresivního rocku klasického střihu. Na mysl se mi okamžitě dralo jméno tuzemské legendy Progres 2, ke které měla hudba produkovaná ostravským kvintetem velice blízko. I přes určitou zaprášenost po sobě kluci i díky nemalému hráčskému umu zanechali jednoznačně pozitivní dojem.

Dost možná nejpříjemnějšího překvapení se návštěvníkům dočkalo ze strany východních bratří (a jedné sestry) vystupujících pod názvem Persona Grata. Moderní a v minulosti nezaseklé prog-rockové řádění nabídlo rozmáchlé a po všech stánkách vybroušené kompozice, kterým nechyběl šmrnc ani posluchačská přívětivost. Tleskám!

Čarokrásný hlas ztracený v houštině rockové šedi, i tak by se dal vyjádřit koncert kapely Nil. Nezajímavou a poměrně plochou muziku držel na nohou jen povedený výkon nespoutané Hanky Kosnovské, kterou bůh obdařil skutečným zlatem v hrdle.

Českobudějovičtí Seven se na tuzemské hudební mapě zapsal především vydáním desky Freedom Call pod křídly Nuclear Blastu. Proč si skauti uvedeného vydavatelství vybrali zrovna je, mi zůstává docela záhadou. Uniformní a z řady nijak nevyčnívající heavy metal neměl prakticky čím překvapit. Hráčské dovednosti bandy postavené kolem kytaristy Honzy Běhunka jsou sice nezpochybnitelné, ale kromě nich hodinové vystoupení nenabídlo víceméně nic.

Následující show mladíků z Hand Grenade přinesla poctivou, ale možná až moc uhlazenou, de facto metalcorovou smršť, která i přes četné využití pyrotechniky skutečnou pojistku ještě neodjistila. O to už se postarali headlineři celého festivalu – američtí Dog Eat Dog. Ti sice už mají nejlepší léta nějaký ten pátek za sebou, ale zprávy o potenciální vyčichlosti kultovní partičky se ukázaly být zcela lichými. Jízda, jejíž začátek byl kvůli neustávajícím potížím se zvukem odložen o 20 minut, nabídla strhující a energií nabitou podívanou pod taktovkou neúnavného frontmana a MC Johna Connora. Dychtivé publikum přijímalo s nadšením každou vyslanou skladbu, mezi nimiž nechyběly ani léty prověřené hity jako Who's the King? nebo Rocky. To vše zabalené v podmanivém a odzbrojujícím hudebním sňatku rockové přímočarosti a okouzlující krásy líbezného saxofonu.

I přes velkolepé zakončení a kvalitní organizační stránku věci za sebou festival zanechal spoustu otázek ohledně jeho budoucího směřování. První se týká zbytečně nafouklého časového rámce. Liduprázdný areál během dopoledních hodin jednoznačně ukázal, že posunutí začátku by celé akci na atraktivitě určitě neubralo. Naopak by mohlo být více prostoru věnováno výběru interpretů tak, aby kvantita nezvítězila nad kvalitou, jak tomu bohužel bylo tentokrát.

25.8.2014 | Adam S. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout