Zajímavý osud měla například role Šípkové Růženky, do které byla obsazena dosud neznámá, avšak sympatická herečka Kateřina Kosová. Tuto všestrannou dvacetiletou slečnu, která nedávno založila ve Velké Británii svou vlastní firmu a zároveň studuje ekologii, přivedla k této roli kromě její píle i náhoda.

Role díky vadnému odpadu

„Ucpal se mi na chalupě odpad a přišel mi ho opravit Katčin strýc. Vzal Katku s sebou a ona projevila zájem dělat cokoliv u filmu,“ uvedl režisér Jan Svěrák s tím, že později pozval Kateřinu na casting, který vyhrála. To však zpočátku netušila, neboť po prvním kole castingu jí řekli, že má přijít jindy. Pak však Kateřině zavolal Jan Svěrák s tím, že konkurs na roli vyhrála.

Vlk jako kombinace loutky a počítačových triků

Netradiční bylo také vytvoření filmového vlka pro zmíněný film. "Svěráci" nejdříve uvažovali, že nechají tuto postavu vytvořit pomocí počítačových efektů. Jenže po propočítání nákladů zjistili, že by podobný „špás“ vyšel stejně draho jako celý zbytek filmu. Vlka tedy nakonec nechali vytvořit jako loutku, ve které byl oblečen kaskadér.

Ten však nemohl ovládat mimické rysy a tlamu vlka. Ta byla proto mechatronická a pomocí dálkového ovládání ji na dálku řídilo několik lidí. Jediným prvkem, který byl z vlka nakonec vytvořen díky počítačově renderovaným trikům, byly jeho zle vypadající oči.

Vznik na základě minioper

A co samotný vznik pohádky? Také ten byl velmi nezvyklý. Film by totiž vytvořen na základě několika minioper od Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Teprve na ně byl „naroubován“ děj pohádky.

Jednalo se o Šípkovou Růženku, Karkulku, Dvanáct měsíčků a Budulínka, přičemž poslední zmíněná pohádka nakonec z výběru vypadla kvůli chybějícímu motivu hlavní ženské postavy. Na další zajímavosti ohledně Tří bratrů a názoru na pohádky jsem se zeptal přímo sympatického scénáristy - pana Zdeňka Svěráka.

S Vaším synem jste se zmiňovali o tom, že za vznikem Tří bratrů netradičně stály písničky – miniopery - na které jste poté napsal scénář. Byl celý vznik natolik jednoduchý, nebo za ním stál určitý mezistupeň?

Vzniklo to náhodou, kdy existovalo cédéčko, kde byly čtyři naše operky – moje a Uhlířovy. Moje žena řekla: „Dej to Honzovi, ať si to v autě poslechne.“ A výsledek poslechu byl, že ho to dojímalo a připadalo mu to vtipné, a tak řekl: „A co udělat film?!“ Natolik se mu to líbilo.

Takže vznik čtvrtého pohádkového příběhu – tří bratrů - vznikl na základě tohoto motivu jako jakýsi spojovací prvek?

Ano, na základě toho, že tyto pohádky bylo potřeba něčím stmelit, aby to nebyl trojdílný film, ale mělo to nějaké ukotvení. Při práci jsme se rozhodli, že Budulínka vyřadíme, protože se nám tam nehodí. Všechny tři ostatní pohádky mají totiž společného jmenovatele – dívky v ohrožení. A je nasnadě, že by se měli najít tři chlapci, kteří by je z toho dostali. No a tak jsme „předli“, až jsme „upředli“ čtvrtou pohádku, kterou jsme nazvali Tři bratři. Problém byl totiž v tom, že Honza měl k dispozici tři libreta, se kterými se nedalo moc hýbat. Vše se tam odvypráví postupně, nedalo se toho moc měnit, maximálně zpomalovat nebo něco menšího vypustit. A v tom byl kumšt skladatele Michala Novinskeho, že on hudbu kolikrát potlačil tak, že dítě zapomene, že je zde pohádka bez hudebního doprovodu a je to vlastně chyba. Nebo naopak vhodně zdramatizoval některé momenty příběhu. Myslím, že to byla šťastná volba, že se Novinski Uhlířových melodií takhle láskyplně ujal.

Muselo být docela obtížné vytvořit film obráceně – tzn. napsat scénář „naroubovaný“ na filmovou hudbu. Většinou je tomu opačně. Neměli jste s tím nějaké další problémy?

Hm, ani ne. My jsme pouze přidali závěrečnou finální píseň „Lidičky věřte pohádkám“, ale jinak to tam vše zůstalo.

Jak se díváte na dnešní úlohu pohádek ve světě, kde je záplava „moderních“ akčních filmů a temných hororů?

Klasická pohádka byla, je a bude. A čím bude na světě hůř, tím budeme pohádky víc potřebovat. Kdo ví, jestli jsme se do Tří bratrů nepustili právě proto, že svět je tak divný… Ponořit se do pohádky pro nás bylo – obrazně řečeno - jako do živé vody…

V pohádkách se často vyskytují základní pravdy, které si mnohdy neuvědomují ani dospělí.

Ano, samozřejmě. Já si myslím, že tady si přijdou rodiče i prarodiče na své. Já jsem poslouchal pohádky – hlavně rozhlasové - i jako student. A poslouchali to se mnou i moji rodiče a nebylo to nic divného (úsměv).

Jakou pohádku máte Vy osobně nejraději?

Z filmových pohádek mám nejradši Pyšnou princeznu a Tři oříšky pro Popelku, protože ty v české pohádkové filmografii vyčnívají.

Máte nějaký důvod, proč máte rád právě tyto dva filmy?

Pyšná princezna byla pro mě objev, co se vše dá ve filmu udělat. Například jezdit na kládách. Bylo to novátorské dílo, kde přitom nechyběl humor. A Tři oříšky pro Popelku? Vždycky když si na to vzpomenete, ta pohádka má atmosféru zimní krajiny a Libušky Šafránkové (smích).

Vaše pohádky mají nezaměnitelnou atmosféru - svéráznou a poeticky humornou - ale zároveň jde o pohádky v nejčistší podobě. Jakým způsobem toho dosahujete?

My si to neuvědomujeme. My o tomhle nevíme, nejde to dělat naschvál. Takoví jsme, a to se tam zobrazuje. Honza má vlastnost, že chce, abychom se nestyděli za svoje city. Je jedno, že nám budou nadávat do kýčařů, ale když je něco dojemnýho, tak se to má natočit dojemně, protože to dojemný je. Když je něco legračního, tak to má být legrace a nestydět se za to...

Jaké máte se synem plány do budoucna - na následující rok, dva?

Honza má v plánu konečně natočit vysněný film v angličtině s vynikajícími zahraničními herci. Já mám sen, až to dodělá, aby natočil mou knížku Po strništi bos, ke které mu rád napíšu scénář.

18.8.2014 | Petr Koutský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout