Notoricky známé drama vypráví příběh navarrského krále Ferdinanda a tria jeho druhů, kteří se na samém počátku hry oddají třem letům studia při současném zavržení světských slastí, žen nevyjímaje. Dodržování přísahy ale nemá dlouhého trvání. Postačí příjezd francouzské princezny v doprovodu půvabných dam a pevný slib se po zásahu amorova šípu bortí jako domeček z karet. Půvab i po několika staletích šmrncovní komedie tkví především v nezměrně hravém využití jazyka samotného, který se proměňuje ve smrtící nástroj s kadencí kulometu vrhající povedené slovní obraty plné břitké ironie i svěžích dvojsmyslů.

Důraz kladený na lehkost slova samotného tak dodává na důležitosti hereckému ansámblu, který i tentokráte dostál vysokému ostravskému standardu, aniž by dovolil sklouznutí do neohrabané těžkopádnosti. Chválu zaslouží především ústřední mužské kvarteto ztvárněné Albertem Čubou, Vladimírem Polákem, Josefem Kalužou a Davidem Punčochářem. Zmíněná čtveřice působila na pódiu kompaktním dojmem, umocněným takřka viditelnou chemií, která mezi nimi fungovala na výbornou. 

Škoda, že jejich ženské protějšky zůstaly v tomhle ohledu o nějaký ten krok pozadu. Nepropadly, ale zkrátka neměly co hrát. V rolích až lacině se chovajících paniček setrvávajících v prakticky neměnné herecké poloze jednoduše nedostaly dost prostoru pro výraznější prokázaní svého nezpochybnitelného talentu. I z uvedeného důvodu se rázem otevřely mezery, které se podařilo vynikajícím způsobem zaplnit výkony Tomáše Jirmana a Jana Fišara ve spíše menších rolích společníka francouzských dam Boyeta, respektive učitele Holofernese. Právě tito dva předvedli s grácií ladnost Shakespearova jazyka v celé jeho obrovské kráse.

O to více zamrzí skutečnosti, že tvůrci jakoby nevěřili, že letité – nikoliv ale zatuchlé – dílo legendárního veršotepce může uspět v krystalicky čisté podobě a obdařili ho v poslední době napříč tuzemskými scénami se objevujícím nešvarem, který spočívá v použití dotěrně lascivního humoru. Podvazkové pásy nebo nadmutý poklopec jinak dovedně hrajícího Michala Kavalčíka představují úlitbu divákům, kterou ale Shakespearova komedie ani za mák nepotřebuje.

Přesto se i díky přítomnosti dalších prvků, mezi které se řadí příjemná živě produkovaná hudba, vynalézavé využití scény, zručně vystavěné tempo vyprávění nebo unikátní prostředí Slezskoostravského hradu, jedná o příjemnou prázdninovou jednohubku zpříjemňující čekání na další divadelní sezónu, ale zároveň o inscenaci nepřinášející nic, na co byste si měli vzpomenout třeba za měsíc. Vězte, že v Ostravě jsou k vidění lepší kusy.

10.8.2014 | Adam S. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout