Jak ses dostal k tomu, že tě umění živí?

Nejprve jsem si prošel civilní vojenskou službou v nemocnici. V 90. letech po revoluci jsem trochu koketoval s novinařinou. Psal jsem kulturní rubriku, většinou recenze, pár rozhovorů. Najednou jsem narazil na strop v podobě šéfa, který článek proškrtal, jeho vize se prostě neslučovala s mojí. Tak jsem odešel. Začal jsem si osahávat sochařinu a postupně se vyvíjel. Když nebyly peníze, posekal jsem někomu trávu nebo pomohl s něčím jiným, práce se nebojím. Teď už moje rodina z mé práce vyžije, ale často je to jen tak tak.

Jsi tedy umělec na volné noze, jak snášíš práci pro klienta na zakázku?

Zadaná práce probíhá tak, že někdo přijde většinou s nepříliš jasnou představou. Často ode mě ten člověk něco někde viděl a teď chce sochu pro sebe. Ukáže mi prostor, já pak přivezu nějaký návrh a prostě to vzniká postupně. Třeba jedna socha vznikala tak, že jsme se o zahradě a jejím prostoru dva roky jenom bavili. Složitější a dražší jsou samozřejmě venkovní objekty. Většinou se snažím s tím člověkem něco nažít a trochu se do něj vcítit, až pak začnu vytvářet svůj obraz jeho představy. Socha do interiéru je jednodušší, s tou se dá hýbat, prohlídnu si, co mají doma, trochu si promluvíme o jejich představě, pak přivezu výkresy, případně už rovnou model, když jsem si jistější. Mým úkolem je prostě dojít komunikací ke shodě mezi mojí představou a tou zákazníkovou.  Ve chvíli, kdy dovezu nákres nebo model, už zákazník ví, do čeho jde, skládá zálohu a tak dále. V poslední době jsem začal dělat art nábytek, protože se to hodilo do představy klienta a já to v tu chvíli cítil jako to pravé. 

Projekt můžete podpořit na HitHit

A jak tedy lidé vybírají mezi tvými díly a jak vůbec tvoříš?

Když chtějí lidi víc moje autorství, je dobrý si koupit volnou tvorbu, zakázka už vzniká jako symbióza dvou představ. Pořád musím vymýšlet nějaká nová témata, vyvíjet se. To ovšem souvisí vždycky s tím, jak žiješ, jestli chodíš mezi lidi, nasáváš je. Spousta umělců se zavře do kobky a tvoří, já to dělám jinak. Já společnost potřebuju. Bylo už několikrát různými slovy řečeno, že umělec je ve společnosti jakýsi lakmusový papírek. Jsou to takový ty citlivky, který jako první bulej, vykřikujou, sepisujou petice. Já prostě chodím mezi lidma, naslouchám, poslouchám slova a příběhy a pak to v sobě zpracovávám a z toho tvořím.

Začínal jsi malováním a dostal ses k sochám, nebo jsi rovnou tesal?

Malování mě tolik neoslovilo, mě spíš chytil třetí rozměr, který má šířku, výšku a hloubku a dá se to v podstatě obejmout. Mám problémy i na výstavách, jednou jsem si třeba chtěl osahat v Jízdárně sochy pana Bílka, a tak mě vyvedli ven. Chci to i očichat, prostě nemůžu odstranit hmat, když to chci jako umění prožít. Kolem sochy musíš chodit, ve chvíli, kdy na ní sáhneš, je to úplně něco jinýho, děti to mají v sobě a dělají to automaticky. Pro mě je hmat důležitou součástí umění. Na mých výstavách platí - vnímejte očima i rukama, je to i arteterapie. Sochař, kterej nedovolí návštěvníkům na sochy sahat, jim v podstatě odmítá předat třetinu svýho díla.

Co všechno teď děláš, tvoříš?

Dělám linoryty, je to sice dvojrozměr, ale je tam práce s dlátem. Nově jsem začal dělat reliéfy do dřeva, to se teď učím. Potom vyrábím didgeridoo. Co se týká těch technických věcí, tam si trochu lebedím právě v už výše zmíněném art nábytku. Protože stůl musí být funkční, ať je jakkoliv uměleckej apod.  Nábytek je v tuhle chvíli moje živobytí, protože se sochama je útrum. Sochy jsou dneska něco navíc, málokdo má na to, aby si je mohl dovolit. Kupují si je většinou lidi, kteří dávají peníze do umění, aby zhodnotili svůj majetek. Pro ty já ale nejsem zajímavej, jsem současnej regionální autor, takže nejsem vhodná investice. Mám pár zahradních zakázek. Je to pro lidi, kteří opraví, postaví dům, nechají si udělat zahradu a chtějí ji korunovat nějakou sochou. Někdy může tenhle proces trvat i roky, než vznikne dobrý prostředí, aby člověk, co chce mít sochu na zahradě, měl i všechno ostatní. Socha je prostě třešinka na dortu. Teď aktuálně jsem v Boleboři na sympoziu, kde připravuju dvě abstraktní třímetrové sochy s názvem Ona a on, pak se chystám ještě na jedno sympozium a na kurz a následují Obnaženi. Na srpen připravujeme výstavu, jako už několik let spolu s dalšími kmenovými autory sdružení. Tenhle rok jsme zvolili téma Bezčasí a první nástin, jak chápu téma Bezčasí, můžete vidět už teď na plakátech a propagačních materiálech. Přijďte určitě 9. 8. na vernisáž do Chomutovské čajovny Alibaba, výstava pak ve sklepeních Osudu zůstane celý týden.

Jak tedy chápeš tohle téma? Já vidím v té grafice maják, ty tvrdíš, že je to totem! Na co totem?

Připravil jsem na dvorek čajovny Alibaba tříapůlmetrový totem, který chceme na týden vztyčit a vyhlásit mezi sebou i diváky, návštěvníky právě ono Bezčasí. Ve sklepeních pak bude dalších pár soch těch, kteří bezčasím nezůstali nedotknutí, ale jsou jím naopak zastižený a vlastně i postižený – takový zoufalý a zkroucený chudinky, kterejm čas chybí. Samozřejmě to všechno doplní série grafik. A jak to téma chápu? Z mého pohledu máme my tvůrci i diváci ten týden v srpnu dvě možnosti - buď se přidáme ke skupině lidí, který čas nepotřebujou, a budem v pohodě – takhle žijou indiáni, austrálci, sedí u ohně a neřeší minuty. Anebo nám to, že vyhlásíme bezčasí, způsobí v životě totální zmatek, propadneme obrazně řečeno zoufalství a chaosu.

Je možné někde v dnešní společnosti Bezčasí vůbec najít?

Myslím, že ne, televizní program je na minuty, v práci to máš na minuty, sportovní výkony se počítaj na vteřiny a jejich setiny… Jde o to, že jsme letošní téma zvolili tak, aby lidi to bezčasí právě měli šanci najít, případně prožít, protože podle mého v dnešním světě neexistuje. Navíc jsme to vyhlásili i jako zkoušku pro nás tvůrce, jak se s tím poperou tanečníci, výtvarníci i další účastníci.

30.7.2014 | Redakce Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout