Čím blíže bydlíte k cestě, tím spíše budete snídat prach. Víc toho není. Najednou přichází větší koncentrace na to nejpodstatnější z celého festivalu – program. A pak je tu ještě jedna věc, které jsem si doposud zřejmě nevšiml. Možná to bylo náladou, kterou někteří interpreti přivezli, možná tím, že v Ostravě rok od roku potkávám více známých tváří, možná tím, že jsem po festivalu mířil na pohřeb, a možná prostě jen stárnu, ale letos byla zásadním pocitem nostalgie.

Kapitola I. Jay Munly a ti druzí

Je to jako když po zhlédnutí filmu řeknete: „Bill Murray si to celé ukradl pro sebe.“ Pak se podíváte na další film, Murray si ho opět ukradne pro sebe a šup, najednou má už navěky Váš osobní status poloboha. Jsou charaktery natolik specifické v každém gestu a v každém okamžiku, že zakryjí všechny a všechno okolo. Zároveň jsou natolik zvláštní a neobvyklí, že nemůžou a rozhodně nechtějí být favority pro všechny. A to se netýká jen filmu. Do šuplíku, o kterém mluvím, patří Nick Cave, Mike Patton, David Eugene Edwards, Johnny Rotten, Michael Gira a ze stejného ústavu pro choromyslné je i Jay Munly – zásadní postava denverské hudební scény. Vytáhlý a pohublý kytarista a hlas Slim Cessna’s Auto Club nebo Denver Broncos UK, tedy kapel, které otvíraly můj čtvrteční a páteční program letošních Colours of Ostrava. Munly představuje kazatele, smrt, soudce i odsouzeného v jediné osobě.

Po takových vystoupení nemělo vůbec smysl jít na cokoliv dalšího, vždyť by to zákonitě byla nuda k ukousání. Slim Cessna’s Auto Club i Denver Broncos byla výjimečná vystoupení a ví to každý, kdo v tu chvíli neztrácel čas na jiných pódiích. Během obou koncertů přijdou možná tři momenty, kdy se Munly probudí z role a dá, třeba jen letmým úsměvem, najevo, že je člověk. To jsou momenty, kdy máte právo vyslovit klišovité superlativy, kterými se tolik plýtvá. A všechny budou opodstatněné. Jakmile koncert skončí, Munly znovu přeskočí hrazení, nechává se fotit a rozmlouvá s fanoušky, jestli se jim to jako líbilo. A pořád platí, že každé jeho gesto říká něco o jeho výjimečnosti a taktéž o tom, jaký je člověk.

Kapitola II. Ach, ten kontakt s publikem

Fascinují mě články, které některé servery vypouští již dvě hodiny po skončení koncertu. Interpret na sobě ještě má pot vlastní i pot lidí z publika, neslyší nic než dozvuky svých nástrojů, ale už si o sobě může přečíst, že dostal 80% a měl by pro příště vylepšit kontakt s publikem. Z toho plyne, že autor článku měl asi tak půl hodiny na vstřebání dojmu a jeho předání. Až mu jeho partner dá deset minut po svatbě slabých 60 % s tím, že by měl pracovat převážně na svém vystupování před lidmi, doufám, že bude poblíž žlutý Nelson ze Springfieldu, aby přispěchal se svým „chá chá“. Vůbec mám k článkům z akcí, na kterých jsem byl, poměrně zvláštní vztah. V takových odstavcích si vždycky přečtete něco o tom, kterému vystupujícímu nepatří statut hvězdy a kdo naopak všechny přesvědčil, že je králem pódií.

Články, v nichž se objeví slovní spojení „průřez diskografií“ přeskakuji rovnou. Nemám potřebu číst něčí mustr.

Letos to dle obrazu médií vypadá, že festivalu vládla Zaz a Robert Plant, velkým zklamáním se stali kluci z MGMT a lehce za očekáváním byli i The National. Tak se chytněte za ramena a udělejte vláček. Po každém větším festivalu to od lidí s visačkou PRESS schytají ty samé kapely. Kapely, které nemají potřebu bavit všechny maškarádou. Interpreti, kteří nepřijeli řvát na dav „Are you ready?“ a „Are you having a good time?“. Tyhle věty už na pódia nepatří. Já jsem muzikant a hraju muziku. Mám tu hrát asi hodinu, tak se nebudu zbytečně vykecávat a zkusím vám toho naložit, co to půjde a v co možná nejlepší kvalitě. Možná že z tohohle přístupu nebudou nadšené takové zástupy, ale ti, kteří se chytnou, si odnesou daleko niternější zážitek.

Zažitek, který se zažral až do srdce. The National i MGMT mi takový zážitek připravili. Vlna, na které jedou melancholičtí The National, je mi přeci jen bližší, a tak se do mě tahle parta prokousala nejhlouběji. Když se Matt pustil do křičáků u Abel nebo Mr. November, museli mě ovívat. Taková jsem hrdá grupie. Stálo to za každou vteřinu toho ročního čekání po vydání poslední desky. Nicméně i ti MGMT předvedli úžasně milou a hezkou psychedelickou podívanou. Měřit tyhle vystupující dle kontaktu s publikem a psát věci o odfláknuté show je stejné jako posadit se do vegetariánské restaurace a naštvaně křičet, že nemají maso. O té restauraci takováhle prohlášení moc nevypovídají.

Kapitola III. … a ti třetí

A pak jsou ještě tací, o kterých se nemluví. Snad je z článku jasné, že vrcholem letošního ročníku pro mě byl Jay Munly a The National. Nicméně ke Kašparovi a Melicharovi patří ještě jeden a ti čuníci, co jim vlk foukal do baráků, byli, myslím, taky tři. Za Darkside patří organizátorům stejně velké díky jako za pozvání těch výjimečných postav, které jsem jmenoval na začátku. No, napsat do brožury, že Nicolas Jaar je „elektronický programátor“, chce opravdu fištróna. Vůbec nevím, kdo je ten elektronický programátor, ale to je fuk. Nicolas Jaar a Dave Harrington jsou hlavně dvouhlavým monstrem Darkside.  Otevřete skříň s nápisem elektronika, prohrabete se harampádím k šuplíku s minimalistickým experimentálním obsahem a tam jsou oni dva. Oni a nikdo víc. A stejně tak to bylo i na Colours v den, kdy vystupovali – oni a nikdo víc. Jejich kusy se podle nasvícení podia mohou klidně jmenovat bílá, červená, modrozelená, žlutá, ale já si je označil jako nejlepší, druhá nejlepší a počkat, tahle je taky nejlepší. Netuším, kolik procent z předvedeného bylo vymyšleno až na místě a je mi to tak nějak jedno. Chci to znova a chci toho víc.

Mám dojem, že tuhle větu už jsem na nějakých Colours použil. Opakuji se a třepe mnou nostalgie. A za rok to bude možná ještě o kus horší. Nad Ostravou pražilo slunce a po areálu poletoval prach. Měl jsem ho v zubech, měl jsem ho za nehty, měl jsem ho v očích. A když jsem oči přimhouřil, zdálo se mi, že vítr kolem prohnal pouštní keř. Na svůj facebookový profil právě Slim Cessna’s Auto Club přihodili foto, jak lezou skrz strop do backstage k MGMT. Sbalil jsem stan a nasedl do auta. Při cestě z Ostravy jsme na voze poškodili Leyerovy sáčky a nestihli pohřeb. A byl to zvláštní pocit.

Za foto děkuji Scrape Sound Inc. a Slim Cessna's Auto Club - je kouzelné, video opravdu není z letošních Colours a foto Matta je dílem Petra Piechowicze z oficiálních stránek festivalu - díky

22.7.2014 | Petr Baroch Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout