Démonický Grant a neuvěřitelná Angélique Kidjo

Démonický Grant a neuvěřitelná Angélique Kidjo90%

Odpoledne třetího dne Colours bylo nejdříve ve znamení afrických umělkyň Ieoky a Angélique Kidjo, které se svou náruživou hudbou vloudily do srdce i toho nejzarputilejšího diváka. Poté přišlo přeladění do démonické směsi rocku a elektroniky písničkáře s hořkým osudem, Johna Granta.

Ieoka, což v překladu znamená ,,chci být respektována,“ vtáhla fanoušky i přes suché horké odpoledne do nenucené, výbušné, ženské slam poezie, rytmů soulu, hip hopu a gospelu a strhla je do víru tance. Při jejím koncertě jednoduše nešlo se nesmát a netančit, ona sama díky své sukni složené z barevných saténových, volně vlajících pruhů připomínala duhu. Její texty se dotýkají společenských problémů Ameriky, kdy ráda kritizuje Bushe ml., ale podmanivěji fungují na osobní rovině. Při písních, které vypráví o vztazích, je cítit síla a někdy i smutek, ale ne truchlivý. Jako ve skladbě Simply Falling. Nigerijka žijící v Americe zpívá anglicky, přesto nemůže zapřít svůj původ. Na konci koncertu zazněla skladba Revolution, při které "Ta, co má respekt" vyburcovala i ke skákání. Byla bezvadnou přípravou na probuzení našich afrických kořenů v podobě Angélique Kidjo.

Angelique Kidjo respekt chtít nemusí, má ho již dávno, a to nejen jako zpěvačka, ale i jako člověk a osobnost, která se snaží pomoci ostatním. Získala cenu Grammy, stýká se s prezidenty a je velvyslankyní dobré vůle UNICEF. Má také nadaci na podporu vzdělávání afrických dívek. Tohle všechno prostupuje i její hudbu, ze které sálá pocit něčeho většího, všeobímajícího. Má nádherný výrazný hlas, při němž vás mrazí. Ale naštěstí ne natolik, aby vám nedovolil tancovat. Angeličin koncert byl totiž od začátku až do konce jeden velký společný tanec plný radosti.

Nejkrásnější a nejsilnější část vystoupení Angélique uvedla slovy: ,,Moji rodiče mi říkali, že nenávist je ztáta času a energie. Kdo někoho nenávidí, nenávidí i sám sebe a všechny ostatní lidi. A všichni přece pocházíme z Afriky.“ Po poslední větě se ozval nadšený a uvědomujiící souhlas ze strany publika a Angélique začala zpívat píseń Africa. V ten okamžik jako by zmizely všechny rozdíly, překážky a předsudky a vše, co lidi nějakým způsobem rozděluje. Možná to bude znít pateticky, ale všichni jsme se v tu chvíli cítili jako děti Afriky. Angélique sestoupila dolů, s pomocí sekuriťáků se přehoupla přes bariéru dělící jeviště a heldiště, aby se přidala mezi diváky a zpívala s nimi refrén písně, která v ten moment všechny spojila.

Po okamžiku jednoty přišel koncert úplně jiné hudby. Přišel démonický John Grant s melodiemi velmi zanícenými, palčivě smutnými až truchlivými, ale drsným, nesebelitujícím způsobem. To, co z Granta vychází je temné, tajemné a hrozně uhrančivé. Jeho hudba reflektuje nelehký životní příběh, ve kterém zažil několik pádů z tak vysokých výšek, že ne každý člověk by se zvládl opět zvednout a ještě vyprodávat koncerty. Grant zjistil už jako malý, že je gay, ale nemohl o tom říci protestantským rodičům a ani gay komunita ho později nepřijímala. Pak začal mít záchvaty agorafobie a deset let nevyšel z domu. Poté přišel vzestup v podobě hudební kariéry a stálého vztahu. Pak opět pád, když ho přítel opustil a Grant zjistil, že je HIV pozitivní.

Od té doby se prostřednictvím hudby vyrovnává se svými démony a vypouští je ze sebe ven. Jeho písně jsou srdcervoucí, intimní, ale i vtip a nadhled nepostrádající díla. Jeho koncertem jsem byla hypnotizovaná. Jediné, co mi velmi vadilo, byl silný vliv elektroniky v některých písních. Tyto prvky z jeho hudby vyhání hloubku a dělají z ní diskotékový brak. Naštěstí jich bylo jen pár. Před závěrem nás Grant s úšklebkem oslovil: ,,You are my dears the greatest motherfuckers“. Zasmál se a zazpíval Glacier.

Názor informuji.cz: 90%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!