Seasick Steve rozproudil krev na Colours

Seasick Steve rozproudil krev na Colours90%

Vypadá jako tulák, ale dokáže rozlítit stotisícový dav na Glastonbury. Sbírá ceny, i když ho ochranka nechce pustit do předávacího sálu. Americký bluesman Seasick Steve vystoupil včera i na festivalu Colours of Ostrava. Ani tady nezklamal a diváky dokázal probudit z půlnoční letargie tak, že ho nechtěli nechat odejít.

,,Ježiš, ten vypadá úplně jako můj děda,“ pronesla s nadšeným výkřikem nějaká slečna za mými zády. A opravdu, Seasick Steve by svým věkem něčí děda být mohl. Ale to je asi to jediné, co z něj případného ,,dědu“ dělá. Vypadá jako vagabund, kterého byste nepustili ani přes zahradní branku a na ulici se mu obloukem vyhnuli. Na pódiu to ovšem umí rozjet naprosto neuvěřitelně. Strhne diváky v podstatě okamžitě. Je přirozený a na nic si nehraje. Jeho syrové a drsné blues vychází přímo z něj.

Jeho hudba koresponduje s jeho oblečením, které není image - je to prostě on. Džínové, otrhané a špinavé lacláky s kšiltovkou a obyčejným trikem. Na první pohled si řeknete, co je to za týpka na tom pódiu? S četným tetováním a bílým plnovousem navíc vypadá, jako by utekl z kriminálu, nebo od Hell Angels. Pak se ale zaposloucháte do dynamických melodií, které nenechají vaše tělo jen tak staticky stát a donutí vás tancovat. Když jsem zavřela oči, ocitla jsem se v americkém baru někde na středozápadě, vzápětí zase na hřbetě koně uhánějícího prérií. Všechny písně Seasick Steva jsou drsné jako neošmirglované dřevo a texty vycházejí přímo z jeho života. Vypráví jimi své divoké zkušenosti a bývalý tulácký způsob života, kdy cestoval po Americe načerno ve vlacích, bral práci, která se namanula a žil ze dne na den. Hrubost, která jeho hudbě dává říz, Steve zjemňuje svým hlasem, který je velmi příjemný na poslech, zdrsnělý tak akorát. Je z něj cítit na jednu stranu klid, na druhou stranu stále ona tulácká nespoutanost.

Celý koncert se diváci nestačili divit, co to vytahuje za podivné nástroje. Je známý tím, že si nástroje sám sestavuje z běžných věcí, které najde doma. Například jednostrunná kytara ze starého mandlu na prádlo, nebo kytara třístrunná z obraceče na hamburgery a dalších komponentů. Své nástroje miluje, ale ná pódiu je nenazve jinak než jako ,,piece of shit.“ Bez přemýšlení a s naprostou jistotou bych ho tipovala na pivaře. Ale překvapil mě, při představení do sebe lil z úzké flašky položené u komba - víno.

Asi nejkrásnější částí představení byl moment, kdy se chystal zahrát píseň o letním blues a pozval si na pódium slečnu v červených šatech. ,,Představ si, že tu jsme jenom my dva, publikum tu není,“ řekl nadšené vyjukané dívce a začal zpívat nádhernou bluesovou baladu. Celou dobu se díval na dívku. Všimla jsem si, že má velmi upřímné a hodné oči. Další perlou byla skladba o roku 1968. Ke konci, kdy bylo publikum rozjeté a nechtělo konec, přidal song Keep on a proložil ho slovy: ,,Nenech, aby ti život protekl mezi prsty a ty ses jenom díval. Skoč do něj. Keep on.“ Celý koncert si bezvadně notoval i se svým šikovným bubeníkem, kterému ale v jednu chvíli začal mlátit kytarou o bicí. Bubeník pak na konci písničky vzal jeden z činelů a praštil s ním o zem. Na bubnech mu stál dotaz: Are we having fun yet?

Názor informuji.cz: 90%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!