První část výstavy, která dominuje hlavní místnosti Leicy, je Lupova street photo z ulic Tel Avivu, kde žije. Černobílé, vysoce kontrastní snímky, brané širokoúhlým objektivem, který diváka zatahuje do dění, zobrazují komické situace, které dokáže vytvořit především náhoda. Lupa pracuje velmi často s ruznými nápisy a malbami na zdech, značkami a především reklamami a banery na zastávkách, které dává do kontrastu s realitou, která se odehrává na ulici, pár centimetrů od reklamy či nápisu. Jako například fotografie staré paní s chodítkem nebo pána, který jde po ulici a je zachycen v nápřahu nohy a kousek za ním je reklama na kavárnu také s černou postavou stejně nakročenou.

Titulní fotografie výstavy chtě nechtě nutí k přemýšlení o jejím vzniku. Buď je opravdu výsledkem náhody, a nebo bylo Lupovi jasné, že když je na ulici takový plakát, musí kolem něj zákonitě, dřív či později projít člověk a pak už jde jen o vychytání správného okamžiku. Ovšem na paradoxy Lupa často nemusí čekat, telavivská ulice je vytváří sama. Jako u scény z parku, kde si lidé vedou spořádaně své pejsky či děti a za nimi se vyjímá muž, který místo psa tahá na vodítku komodu. Krásná absurdita a komičnost Lupových snímků velmi připomíná fotografie Elliotta Erwitta, člena Magnum Photo, který v Leice vystavoval pár měsíců před Lupou také své street photo. Z jeho snímků jsou známé například série psíků a jejich pánů. Vizuálně a dramaticky působivé jsou i snímky tzv. Urban doves, nebo-li městských holubic, které Lupa bere často velmi zblízka a z podhledu za jejch vzletu.

Druhou částí výstavy je prezentace Lupových dokumentárních fotografií. Konkrétně jednoho dlouhodobějšího projektu, a to příběhu dvou bezdomovců, kteří žili v autě v odlehlé uličce centra Tel Avivu. Boris a Ghenadi, ruští imigranti, jež uvízli na okraji společenského útesu a nemohou se z něj dostat. Celý příběh začal u Borise, který si do Izraele přijel vydělat peníze. Poslední den, kdy už měl koupenou letenku a všechny peníze v tašce, si vyšel naposledy na pláž. Zatímco byl v moři, někdo mu tašku se vším ukradl. Začal tedy od začátku, avšak postupně začal přicházet o zrak a jeho přítelkyně ho vyhodila na ulici, kde se ho ujal a vzal do svého auta Ghenadi.

Lupa dokumentoval jejich příběh a rozhodl se ho i ovlivnit navzdory jeho tezi, že fotograf ulice musí být neviditelný. Zaplatil Borisovi operaci očí a zkontaktoval jeho rodinu v Rusku, ke které se Boris poté šťastně vrátil. V Leice jsou z této série, pojmenované Dwellers of the magic car (Obyvatelé kouzelného auta), k vidění skoro všechny fotografie souboru, které jsou emocionálně i vizuálně značně působivé. Sledují Borise a Ghenadije od začátku až do Borisova návratu k rodině.

Z dokumentární tvorby Leica představila i pár fotografií z časosběrného projektu The last stop. Název odkazuje k největšímu autobusovému nádraží v Tel Avivu, které je také drogovým centrem a pro mnoho závislých i onou poslední stanicí. Osudy těchto lidí Lupa sleduje již pět let. Lupovým cílem je ukázat ,,normálním lidem“ v běžné společnosti, že lidé, kteří propadli závislosti, nejsou zas tak rozdílní.

,,Znám lidi, vím, jak myslí, umím číst jejich chování, jejich řeč těla. Díky tomu jsem se také dostal tak blízko a začlenil se do skupiny drogově závislých. Pro mě je daleko snazší spřátelit se se skupinou závislých než s normálními lidmi, protože znám jazyk ulice,“ uvedl Lupa na své besedě. Vůbec celé pozadí těchto fotogtrafií bylo zajímavé. Trvalo skoro oněch pět let než členy drogové komunity začal fotit, nejprve se musel umístit v žebříčku moci a hlavně se spřátelit s dealery, kteří mu udělili povolení fotit život v tomto podsvětí. Po určité době zjistil, že fotografie, i když velmi silné, prostě nestačí, a tak se pustil do natáčení filmu. Nedávno však dva z jeho hlavních tří hlavních hrdinů zemřeli a tak vyčkává.

Felix Lupa - South Sudan

Třetí část výstavy tvoří barevné fotografie z Kuby a sépiové z Jižního Súdánu. Ty súdánské zobrazují utrpení i normální život ve státě, který teprv dělá dětské krůčky a značně při nich klopýtá. Soubor nazval Birth of a nation. Většina fotek je z Juby, hlavního města, kde je hlavní třídou jen prašná cesta. Jsou syrové a přece jemné, díky hnědému zabarvení. Snímky z Kuby jsou převážně street fotografie, které stále neztrácejí nic z důvtipu a fóru ulice, ale barva jim trochu ubírá na síle.

Výstava stojí jednoznačně za zhlédnutí. Leica připravila jen menší překážku v podobě zavření od 30. června do 13. července.

29.6.2014 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout