Fotografie se jako médium vždy nějakým způsobem, ať už velmi těsně či vzdáleně, týkala reality. V prvopočátcích byla její přesnou kopií, nebo se aspoň snažila být. Postupem času se stávala součástí umění a realitě se začala v této oblasti vzdalovat, hrát si s ní. Přesně to dělá i německá fotografka Barbara Probst. Její fotografie jsou šokující. Ne proto, že by zobrazovaly dekadentní scény jako David LaChapelle nebo výřezy tabákových reklam Richarda Prince, který za jednu z nich vydražil přes milion dolarů. Její snímky jsou, co se motivu týče, vlastně velmi obyčejné. Šokující (a jak název výstavy napovídá) i velmi znejisťující jsou, jelikož dokážou pohnout myslí diváka, v podstatě na něj a na jeho vnímání reality útočí nebo ho přinejmenším nahlodávají. Probst se totiž ve své tvorbě soustřeďuje na to, jak se na realitu a na svět kolem sebe díváme, tedy způsob a úhel, který není jen jeden, ale je jich přímo tisíc. Svůj zájem směřuje opačným směrem, obrací ho na osobu fotografa namísto objektu.

Ve výstavních prostorách Galerie Rudolfinum se divák stává člověkem z Platónova podobenství o jeskyni a procitá ze své nevědomosti, poznává pravdu, která není zdaleka tak jednoznačná jako ta, v jaké dříve žil ve své jeskyni. Abych už byla konkrétnější a přestala čtenáře unavovat filozofickou abstrakcí, Barbara Probst, žijící napůl v Mnichově a na půl v New Yorku, fotí jednu scénu, jeden okamžik více než jedním foťákem simultánně, přitom minimálně dvěma a maximálně třinácti. Přičemž jsou od sebe ve scéně rozmístěné v různých odstupech. Probst fotí jak v ateliéru, tak i na ulici.

Své série jednoho prchavého okamžiku nazývá Exposures. Exposure #1, který vznikl příhodně v roce 2000, otevřel Barbaře Probst, jak sama říká, nový vesmír. Odehrává se na střeše domu a je na něm sama Barbara „ve skoku“ zmražená ve vzduchu a v čase. Právě tento snímek celou výstavu otevírá. Probst divákovi umožňuje kromě jiného další jinak fyzicky nemožný zážitek, a to, že zmrazí okamžik a dává tím divákovi možnost si zmrazenou scénu obejít a ocitnout se mimo čas a pohybovat se volně v prostoru, kde netikají hodiny.

Na svých pozdějších snímcích je svým objektem často sama umělkyně. Ale aby její tvorba nebyla brána jako autoportrétní, začala později pracovat i s jinými modely. Čímž vznikly její konsternující série portrétů, které zachycují od jednoho člověka v klasickém statickém pojetí portrétu až po portrétní scény s pěti lidmi zmraženými v pohybu. Klasické portréty jsou zajímavější. Díky své technice je Probst vymaňuje z obyčejnosti a dělá z nich až skoro psychologické studie lidské duše. Portrét například jen dvěma fotoaparáty dokáže vytvořit tento efekt. Jeden fotoaparát je namířen přímo na obličej objektu, který kouká do objektivu. Na druhé fotografii objekt směřuje pohled stejným směrem, ale fotoaparát byl postaven třeba jen o pár centimetrů dál. Objekt se tedy nedívá do objektivu. I když koncepce možná nezní nijak převrtaně, dva portréty stejné osoby vedle sebe, které jsou v podstatě totožné, vzbuzují pocit, že se člověk dívá na dvě já, na Jackylla a Hydea, na hodné a zlé dvojče, zkrátka na stejnou osobu, ale s rozdílným vnitřkem. Nebo minimálně na skrytou část osobnosti jednoho člověka.

Portréty s více modely jsou také zajímavé, ale spíše z hlediska hraní si nejen s lidmi, ale i s prostředím. Divák má pak dojem, že se dívá na dva a více různých světů. Výborně je tento dojem vyvolaný například u fotografie pána, který přechází ulici a je zachycený čtyřmi fotoaparáty postavenými tak, že na jedné fotce přechází před starým domem, pak před moderním, pak zase před úplně jiným, jen silnice zůstává stejná. Prochází tak jakoby čtyřmi různými světy. Nebo si Probst pomůže i umělým vytvořením jiné reality, které divák odhalí až po delším zkoumání. Jako u dvou fotografií, kde jsou dvě dívky, na jednom obrazu za sebou mají letní horskou krajinu a na druhém zimní. Jedna z nich je jen důvěryhodný plakát.

Multiplikace scény v newyorském ateliéru

Probst fotí jak v ateliéru, tak i na ulici. Obě varianty jsou u ní skvělé. Ty z ulice jsou daleko těžší na rozluštění a hlavně unikátnější, jelikož jak sama Probst říká, nechává vždy určitou, někdy poměrně značnou část scény, náhodě. Jsou samozřejmě nahrané, jelikož se jedná o konceptuální umění, ale kromě jejích modelů se na fotkách objevují i náhodní kolemjdoucí, někdy jsou tam jen oni. ,,Fotografování připravuji velmi pečlivě a usiluji o jeho neustálou kontrolu, ale při samotném procesu fotografování vždycky doufám, že dojde na improvizaci a ,,chyby“. Často jsou nejlepší právě ty snímky, v nichž hraje roli náhoda.“ 

Vrcholem celé výstavy je exposure #85, která zachycuje scénu na ulici a zároveň i v interiéru třinácti fotoapráty. Není to jen série fotografií, ale celý větvený příběh, který při zkoumání ze strany diváka přináší radost z konečného pochopení propojení. Probst zde jen nenaservíruje obraz, aby se divák podíval a šel dál, donutí ho přemýšlet, zkoumat a objevovat. Celá tato scéna je v podstatě procházení jednotlivých stop, indicií, které vedou k pochopení celé scény. Na člověka má tato série neuvěřitelný účinek. Zde nám Probst v celé nahé kráse odhaluje naši dosavadaní omezenost v pohledu na svět, naše limity, které ona boří.

20.6.2014 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout