Hlavní roli ledově humoristického fantasy příběhu ztvárnil Michal Dudek, statečně s kosou i plynovou maskou. Postava Smrťe je v originále sice tak detailně vykreslená se svými ironickými hláškami a roztomilými slabostmi na hranici lidskosti, že by každé inscenované napodobení nestálo za řeč, ale Dédvacetjednička se nesnadného úkolu ujala s velkou hrdostí – odmítla pouze napodobovat vzor a šla neprošlapanou cestou.

Nutno říci, že ta cesta měla dobrý cíl – úsměv bezprostředně zamrzal přímo na rtech. Je dobře, že nešlo o převyprávění s inovací, ale odvážnou variaci na zeměplošské téma, které vznikalo za pochodu zkoušení. Vykrystalizoval z toho geniální dialog, který byl mimo své neotřelé vtipnosti i svým způsobem tragický.

Smrťovu vnučku Zuzanku, která v pubertě poznává, že není tak úplně běžný člověk, si střihla Stela Chmelová. Výborně zahrála citově narušené, ze svých zážitků zmatené dítě, které zpočátku neví nic lepšího, než se před světem schovat pod neviditelný deštník. Jak děj kráčí kupředu, její osobnost se obnažuje jako socha vystupující z kamene a začíná přebírat nemilou zodpovědnost za svého dědečka, potažmo celý smrtelný svět a jedná úsilím celé své duše.

Trochu morbidní představení pro pět herců střídajících své role režíroval Peter Chmela, hudbu složil Zdeněk Dočekal a jednoduchou, ale přesto působivou, originální výpravu si vzala na starosti Agniezska Patá. Jako celek působí Sekáč Dědeček velmi vydařeně, Pratchettův specifický humor byl nejen zachován, ale dokonce dost možná upgradován, zacílen na současné publikum, aniž by z toho předloze byla činěna újma.

9.6.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout