Aktualizace režisérky Jany Kalištové se ze slunečné Sevilly 19. století přesunula do blíže nespecifikované Evropy předválečného, možná meziválečného období, čemuž odpovídají kostýmy. Vypadá to, jako by si operní sbor spíše vyrazil na večírek Jaye Gatsbyho, se všemi těmi péry na čelenkách a síťovanými šaty. Zkrátka žádný folklór. Jana Zbořilová a Agniezska Pátá, které mají na svědomí právě kostýmy a scénu, zvolily jednoduchost, jakoby se vesničané spontánně přichomýtli k dramatickému příběhu vášně, svobody, zklamání a smrti.

Sama Carmen (Sandra Schwarzhaupt) je blonďatou, ale krapet studenou kráskou, alternuje ji Šárka Hrbáčková, která parametrům šťavnaté Cikánky, milující maximálně půl roku, vyhovuje přeci jen o něco lépe. Její protějšek Don José (Lázaro Calderón) ztělesňuje jednak bezvýhradnou obětavost momentální své lásce, odhodlanost zahodit vše a zároveň primitivní a destruktivní žárlivost, která nezná bratra. Když se na samém konci blíží uličkou před první řadou ke zkázu tušící Carmen, ve tváři má výraz chladnokrevného zabijáka a „nepatřičnost“ jeho širokého úsměvu při děkovačce skvěle dokládá věrohodnost celého jeho vystupování.

V obsazení září drobná Yukiko Šrejmová Kinjo alias Micaëla. Půvabně dovádí k dokonalosti stydlivost, počestnost a odvahu upřímně milující dívky z vesnice, když s dětinským úsměvem „cupitá“ po scéně sem tam. Z původně nenápadné postavy se tak stává vlastně postava klíčová, jakožto posel a připomínka starého řádu v jejích dlouhých sólech. Oproti tomu všemi vzývaný toreador Escamillo (Alexandr Beň) je nemastným neslaným „panáčkem“, záminkou jedné vraždy, jehož charakter se ani nestíhá hlouběji projevit, přestože jeho divačky blahem omdlévají.

Zajímavou aktualizací v této inscenaci je tzv. malá Carmen, která se pokouší připomenout potenciální kruté dětství nekompromisní svůdnice. Sedmileté tanečnice z Baletní školičky Sergeje Škalikova Anita Krbcová a Emma Mahrová jsou na začátku opery prodány mafii, aby pak tančily na stole v barech. Příběh Carmen tak dostává úplně nové rozměry: Je její nespoutanost pomstou za nechutné mužské zacházení? Může vůbec Carmen nezraňovat, když jí samotné bylo ublíženo dřív, než si to vůbec připustila? Rohoduje u ní namísto rodového temperamentu Cikánů spíš to, že Carmen nikdy nezapomíná?

Možná to nebo ono, anebo obojí zároveň, v různém poměru. Co nenapsal Mérimée a nezhudebnil Bizet, to si domyslela současná doba, ve které je fenomén “traumatu z dětství“ vcelku bežný. Postavu mrchy využívající své krásy a přitažlivosti „jen tak“ je přeci třeba nějak vysvětlit. Kdo ví, proč však takové vysvětlování šťourá v jednom z největších tajemství operního světa.

11.5.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout